9. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (29.2. až 6.3. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Pouštím se do velkého projektu. Chci si vyrobit vlastní nůž. Od táty jsem dostal nerezový materiál, ale dozvídám se, že na výrobu nože to není nejvhodnější. Pro dnešek zůstávám pouze u plánu, ale v tuto chvíli je to projekt číslo 1.

Místo toho jsem vyrobil nebo spíš přidělal k obalu na deníček pouzdro na propisku, kterou jsem dostal minulý týden.

Nejprve jsem musel rozpárat část původního obalu a do něj zapošít další část ohnuté kůže, která bude objímat pero. Na závěr jsem vyřízl okno pro lepší vyjímání pera.

Zpočátku šlo pero těžko zasouvat i vysouvat, ale kůže je poddajná a brzy se pouzdro roztáhlo. Teď už je snad pero v bezpečí a nevytratím ho :).

Úterý

Dub potřeboval přesadit do většího. Ještě se musím rozhodnout, možná z něj zkusím udělat bonsai.

Poslední pstroužek tam čekal na mě. Nejlepší jídlo za poslední dobu, fakt.

Středa

Jsem na 24 hodin jsem bez foťáku. Teda jen digitálu, který jsem nechal v servisu na vyčištění snímače.

Byli jsme s Bučim na procházce do servisu a na Petrov. Fotil jsem na kinofilm, takže až bude vyvolaný, přidám fotku. Sám jsem zvědavý, jak to vyjde 🙂

Čtvrtek

Dnes mám nakupovací den. Pořídil jsem za 200,- pistolové pouzdro na foťák. Připnul jsem ho na popruh batohu a budu tak mít foťák pořád po ruce i na cestách.

V pracovních oděvech jsem pořídil velkou pláštěnku. Hlavně na cestu do Norska, ale určitě ji využiji i u nás. Možná už tuto sobotu.

Foťák je vyčištěn. Technik mi napsal vtipnou poznámku. Jedno smítko ze snímače nešlo odstranit, tak mi namaloval, které to je 😀

Při čekání na Lucu z dílny, jsem se stavil za tátou do práce. Dostal jsem další matroš na výrobu nože – 5 mm tloušťka a materiál nerez. Na nůž sice nevhodné, ale na záštitu ideální.

Pátek

Od rána se trápím s kolem. Naštěstí výplet už mám hotový. Na centrování se v domácích podmínkách moc necejtím, to bude chtít hodně trpělivosti.

Bimbo si vždycky najde svoje místečko. Teď se mi nejvíc líbí v kabeli s oblečením 😀

Sobota

Jdeme na výlet! Vydáváme se z domu na pěší tůru až do Čebína u Tišnova. Tam s Bučim přespíme ve zrušeném kamenolomu a zítra za námi přijede táta s Klárou.

Nejnudnější byla cesta přes město. Došel jsem od Dětské nemocnice do Medlánek, kde jsem se po výstupu na vyhlídku na chvíli zastavil. Po chvilce za námi přišel starší pán, který se podivoval nad velikostí mého batohu. Dali jsme se do řeči. „Mně i manželce je 75 let a každý den nachodíme těch osm až deset kilometrů. O víkendu dáme i patnáct.“ Byl to fajn vitální pán se správným přístupem k životu. Debatu zakončil slovy „Ten pohyb je prostě potřeba“ a svižným krokem odešel směrem Komín.

Před výstupem na Velkou Babu jsem uvařil kávu na odpočívadle s posedem. Pěkně foukalo, ale díky závětří, voda vařila do pěti minut.

Příchodem do Jinačovic, mraky ustupují a sluníčko se dere k světu. Kdyby tolik nefoukalo, bylo by ještě líp. Jinačovice jsou fajn. Alespoň ta část, kterou jsem procházel. Sestupoval jsem uličkou mezi starými domy a nasával vesnickou atmosféru se všemi zvuky i pachy. Štěkající psi, zpívající ptáci, kokrhající kohouti. Do toho směs vůní spáleného uhlí a čerstvě vypraného prádla.

Před obecním domem mají trávník a v něm štěňátka tulipánů 😀

Lišejníky tady na kraji lesa vytvořily geniální texturu.

Celý svět je jeden velký otvírák na pivo a stativ. Co bych pro fotku neudělal, pověsil jsem foťák za tenkou větvičku takové malé jabloně. To mi připomnělo, že dnes jsou to přesně tři roky, co jsem si koupil digitál. Přesně tři roky bez foťáku ani ránu. To on je svědkem toho všeho.

Fouká tak silně, že nejsem schopný se podívat na mapu 😀 .

V nohách okolo 15 kilometrů, čas na oddech. Obědváme v krásné turistické útulně na blátivém rozcestí Senařov.

Podává se šošovica s klobáskou a chlebem 😀 . Šošovica 😀 .

Po krátké pauze se vydáváme s plnými bříšky na poslední část cesty – do Moravských Knínic. Les tady byl opravdu krásný.

Shora přicházíme do Knínic. Leží tady krásná hájenky, nebo to je skautská klubovna? Na kopci před vesnicí stojí malebná kaplička.

 

U kostela poslední přestávka a kontrola směru. Ležíme tam jak bezdomovci 😀 .

Zvládli jsme to, jde v lomu! V nohách okolo 25 km a před námi dvě hodiny světla, které musím využít k postavení přístřešku a rozdělání ohně.

Tady je moje trasa na mapě: https://mapy.cz/s/tOl9

Okamžitě jsem prolezl celý lom a našel nejvhodnější místo na přenocování. Uprostřed lomu je velké ohniště a spousta bordelu. Lidi jsou hovada. Odpadky jsou tu všude, i svoje tábořiště jsem musel nejprve uklidit a teprve pak se dát do stavění. Jako základ jsem využil nalezené palety, které vytvořily dvě stěny. Na střechu použiju větvě.

Za soumraku jsem měl postaveno a pod skalním převisem jsem rozdělal oheň a konečně si mohl ohřát klobásku.

Buči se necítil v bezpečí. Jako vlk našel nejvyšší balvan v okolí, vylezl na něj a hlídal. Kdekoliv se něco šustlo, začal se ježit a bafat. I mě to občas vyděsilo.

Toto je můj improvizovaný přístřešek, tady budu dneska spát. Nevypadá to moc vábně, ono pěti hvězdičkový hotel to není, ale snad se aspoň trošku vyspím.

Na dlouhé vysedávání u ohně to dneska není. Je zima, fouká a dřeva moc nemám. Zítra bude líp.

Ve 2 hodiny ráno mě vzbudila první kapka deště. A za ní druhá a třetí. Prší. Nemohl jsem očekávat, že střecha z větví mě ochrání. Bylo to spíš pro vyvolání umělého pocitu bezpečí. Po spacáku stéká voda. Chudák Buči leží jen pod dekou, která brzy nasákla. Je to jen pes, musí něco vydržet, uklidňuji se.

Večer jsem všechny věci prozíravě sbalil a přichystal pro případný únik, když mi Klára volala, že hlásili na dnešní noc vichřici. O úniku jsem právě přemýšlel. Mám se teď uprostřed noci v dešti vydat hledat jiný úkryt? Asi dva kilometry odtud jsem viděl posed, nebo bych mohl jít na benzínku do Čebína. To by ale bylo zbabělé. Ani nemám svítilnu.

Zůstal jsem ve spacáku a v duchu přemlouval přírodu, aby se nerozpršelo ještě víc a čekal na rozednění. Ve 4 hodiny to ustalo a já zůstal v suchu. Moc jsem se ale nevyspal.

Neděle

Konečně ráno. V šest hodin už stojím na nohách, táta právě vyzvedává Kláru a jedou za mnou.

O hodinu později už jsme společně stáli u ohně a vařili vodu na kávu. O dřevo je tady nouze, spálili jsme jedu z palet.

Fotka z analogu:

Polní kuchyně.

Zkoušeli jsme vyrobit práchno ze čtverečků tenké tkaniny, které v plechové krabičce nad ohněm zuhelnatí. Potom by ke vzplanutí mělo stačit pár jisker. Ke vzplanutí nedošlo, práchno asi nebylo hotové.

Táta si pořídil nového kamaráda od Beara Gryllse – nůž Ultimate s kombinovaným ostří. Po první zkušenosti v praxi si ale začal pohrávat s myšlenkou na hladké ostří. To nic nemění na tom, že tento nůž předčil kvalitou zpracování moje očekávání. Je to opravdu dobrý nůž, ale zubaté ostří se hodí pro jiné činnosti.

A tady je tátův dlouholetý pomocník.

Po snídani jsme vystoupali nad lom, odkud je krásný výhled na Čebín s ještě funkčním lomem.

Fotka za analogu:

Po návratu do lomu jsme potkali místního chovatele německých ovčáků, tak jsme měli o čem povídat. Pesana měl opravdu nádherného a mohutně stavěného. Měl pět měsíců a byl větší než Buči.

Náš výlet je u konce, domů pojedeme autem.

Po zkušenosti se sekáním, jsem se ještě večer rozhodl vyrobit jakýsi ochranný límec na topůrko sekery. Ono totiž při sebevětší opatrnosti se nevyhnete zásahu a odírání vrchní části topůrka, které by jednoho dne mohlo následkem nárazu i prasknout.

Tato jednoduchá ochrana by mohla případnému rozštípnutí zabránit. A navíc je to krásný estetický doplněk 🙂