33. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (15.8. až 21.8. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Už od sobotní noční jízdy do Vídně mám chuť na banánovou zmrzlinu. Ve Vídni, ani v Brně jsem nepochodil, proto jsem si ji dnes vyrobil sám. A je skvělá 🙂

Úterý

Trošku jsem vypucoval starého Favorita, nafotil a vystavil na internet k prodeji. Však on si ho nějaký hipster dřív či později koupí 🙂

Potrpím si na dobrých a osvědčených značkách čehokoliv, ale už se mi opravdu nechce dávat 300,- za značkový deník Moleskine. Čtyři roky byl se mnou na každém kroku, dnes mi zbývá jen pár bílých stran. Musím sehnat levnější deník se stejným rozměrem, aby se vešel do vyrobeného koženého obalu. Dneska jsem nesehnal.

Čtyři roky každodenního používání jsou znát, přestože byl poslední rok v obalu.

Jako správný úchyl na košile jsem dneska ulovil další. Na Dráze jsem dostal pěknou placku na batoh!

Mimo to, jsem koupil černou hennu v tubě – přírodní barvivo z Nepálu na dočasné tetování. Už se těším, až ji vyzkouším.

Objednávám lžicový nůž na výrobu lžic a misek ze dřeva. Už dlouho si chci vyrobit kuksu.

Středa

Cestou na ranč fotím texturky. Zleva: Kolonie, šelf, tornádo, řasy.

Prales a sloučenina:

 

Na ranči je dobře. Většinou stavím ohradníky, dopouštím vodu a krmím prasátka a koníky. Postupem času snad čuchnu ke každé práci okolo ranče.

Vyzkoušel jsem takřka nový, specializovaný obchod na chléb a pečivo na Svoboďáku – Bread Way. Byla to moc příjemná návštěva a stejně jako prodavačky, nešetřil jsem úsměvem. Odnesl jsem si bochník chleba s olivami.

A byl to opravdu ne-li nejlepší chléb, který jsem jedl. Cenovka chleba už není tak lidová, jako jeho výroba. Za bochník jsem zaplatil 75 Kč, ale stálo to za to! Příště vyzkouším další chlebíky z nabídky.

Čtvrtek

Přerušovaně, ale stále pracuji na výrobě čepele k noži. Ruční broušení výbrusu mi dává zabrat, jednou však docílím požadovaného tvaru.

Při práci mi pod okny hraje busker, snad tu nebude 24 hodin 🙂

Pátek

Dnes je to přesně 177 let od vzniku fotografie!

Koukám na olympiádu a přitom brousím nůž. Konečně začínám mít pocit, že výsledek je v dohlednu. Čepel bude brzy hotová, budu se moci vrhnout na rukojeť.

Nečekal jsem, jak zajímavá podívaná bude na závod v chůzi na 50 kilometrů. Neskutečný výkon Francouze Dinize, který celý závod vedl, zkolaboval a i přes střevní potíže došel na 8. místě.

Koupil jsem si přírodní bio mýdlo, abych se mohl koupat v řekách a rybnících bez výčitek svědomí, že ubližuji přírodě. Při brouzdání mezi regály za mnou přišla prodavačka a povídá: „Jé, já Vás znám! Teda Vaše fotky, hlavně tu, jak jste nahý v rybníku“ 😀 😀  Dobrý, jsem slavnej, už můžu umřít.

Tento týden to nebylo poprvé, co mě takto někdo oslovil.

V kanceláři mě dokonce zvláštním jazykem oslovila Pralinka 😀

Sobota

1. den výletu Brno – Jihlava – Třebíč – Náměšť nad Oslavou

Pracoval jsem dlouho do noci a po pár hodinách spánku vyskočil z postele jako ryba z kádě. Jedu totiž na výlet a šíleně se těším na další dobrodrůžo!

7:10, vlak je narvaný, s Bučim jsme ale zvyklí stát v meziprostoru u záchodu 😀

Vystupujeme v Jihlavě, na nádraží kupuji kávu a vyrážíme pěšky směr Třebíč.

Toto je Holův Mlýn, původní stavba stará 600 let, kterou majitel krásně opravil a před měsícem zde otevřel restauraci. Moc pěkné to tu je.

Tady bych dokázal žít. Za domem bych chytal pstruhy, před domem pěstoval bylinky a rajčata a všude okolo nádherná příroda. Jo.

  

A kdybych měl dost cihel, bohatě by mi stačila tato boudička.

Riziko zahrádkářské kolonie. Bučiho pohled mluví za vše. Co to ksakru je? 😀

 

Po 10 kilometrech je mi asfalt nepříjemný, naštěstí s batohem nalehko to jde dobře. Do městyse Luka u Jihlavy mě přivedla pouť a hlavně poutač na výstavu fotografií místního fotoklubu Libra, což si přeci nemůžu nechat ujít. A tak jsem i s Bučim zavítal do obřadní síně úřadu, kde nás mile přivítal zakladatel spolku Vlastimil Václavek. Na prázdný papír si udělal krátkou čárku a zaznamenal tak naši návštěvu.

Výstava je na téma Zázraky přírody. Samotné snímky zas takový zázrak nebyl, nicméně nadšení pro fotografii nelze tomuto spolku vyvrátit 🙂

Před pokračováním v cestě, ochutnávám dvojku tramínku ve vinárně na náměstí.

Přátelé, toto je děsivé. Nevinné hledání skvrn na zdech se stává zvrhlou záležitostí. To je přeci Marge Simpsonová! S dírou v hlavě!

Odpočívám a svačím u opuštěné stodoly uprostřed luk mezi kobylkami.

Sluníčko nade mnou, vesnice Bítčovice pode mnou.

Této cedule jsem se obával, proč mi to dělají?! 😀

Ulovil jsem další nádhernou texturku. Duna.

Hospodu v Přímělkově jsme samozřejmě neminuli. Nějak mě pobolívá nárt a tvoří se puchýře, to ten asfalt. Další rychlé osvěžení přijde vhod.

Údolí řeky Jihlavy je krásné. Obzvlášť lesní úsek od Přímělkova do Bransouze. Jaké jsem měl nutkání sednout do pramice a brázdit klidnou hladinu Jihlavy. Bohužel, loď byla plná vody.

Bransouze, vesnice, ze které není úniku 😀 Mají tu koupaliště a otevřenou hospůdku. Opět doplňujeme palivo, Kozel 10°. Mám okolo 25 km v nohách.

Rád procházím neznámými vesnicemi a stejně tak rád se bavím s místními. Rád je fotím.

Jsme šťastní a užíváme si každý moment naší cesty 🙂

Celkově jsem byl nejvíc nadšený z chatařské oblasti u Fretychova mlýnu zvané Oblazeň. Procházet tak malebným místem bylo jako pohlazení na duši. Hodný pán mi poradil směr cesty do vesnice Přibyslavice. Že prý se mám stavit v hospodě, určitě mi rádi poradí flek na spaní. To rád slyším 🙂

Slunce pomalu zapadá, mraky kreslí oblohou. Do vesnice je to ještě kousek.

Krátce před setměním přicházím do vesnice. Automaticky hledám hospodu, zdroj dobré nálady a místních podivínů. Podařilo se, usedám na zahrádku hospůdky, takticky umístěné vedle hasičky.

Zdá se, že na hasiče mám poslední dobou štěstí, zrovna tu křtí novou Tatru.

Netrvá to dlouho a dávám se do řeči s milou paní u stolu vedle. Prý by mě ráda ubytovala, ale má strach. „Však víš, jak to teď je s bezpečností ve světě“ Nevím, možná si myslí, že jsem ji sem přišel vyjíst ledičku, okrást a znásilnit. „Já o ubytování stejně nestojím, je léto a kdybych chtěl spát na posteli, zůstal bych doma.“ Povídám.

 

Jo, možná je úchylný fotit špinavý hajzly v zapadlé moravské vesnici, ale v tu chvíli mi to připadlo jako nejlepší nápad 😀 Podle mastných fleků od čela (někde i nosu) je znát, že tu kalí první ligu 😀 A mé tušení se naplňuje. Vyjdu ven a štamgast povídá servírce: „Verčo, že seš to ty, my jsme sice dva, ale dáme si 4 rumy, co ty na to?“ 😀 Verča: „Pánové, ale já za chvíli zavírám.“ – „Veru, my jsme zavřeli už dávno!“

Za chvíli Verča opravdu zavřela a já opustil pohodlí chmelové základny. Nejdu daleko, mé kroky už dřív v mysli, zamířily na střídačku hostů místního fotbalového i hokejového hřiště.

Parádní místo pod střechou, obtíž vidím jen v tom, že nevidím. Zapomněl jsem si doma čelovku. Další věc je, že střídačka je kousek od hlavní cesty, kudy chodí vožralové domů. Nechci být odhalen, páč to je vždycky o průser. A kdybych posvítil mobilem, byli bychom odhaleni. To je asi ten důvod, proč jsem připálil hermelín.

Ulehám do spacáku a všímám si blikající termokamery nad mojí hlavou 😀 To je to nejmenší riziko. Přijíždí auto a parkuje přímo před naším novým domovem. Připomíná mi to scénku z Řikonína (link).

Vystupuje partička puberťáků a hulí trávu. Mlčky ležím a chce se mi na záchod. Nemůžu ale vstát, osvítil by mě měsíc. A tak s Bučim ležíme a posloucháme kašlání zhulenců a usínáme za vzdáleného štěkotu psů.

Neděle

2. den výletu Brno – Jihlava – Třebíč – Náměšť nad Oslavou

3:15 se na hřišti spustilo samozavlažovací zařízení a v pravidelném rytmu mi voda zalévá spacák. Posouvat se nehodlám, jen si vlezu do velkého pytle na odpadky, který nosím v batohu. Na sekundu přesně, střídá zavlažování déšť. Kapky bubnují na plechovou střechu střídačky čím dál rychleji. Jsem klidný, mám střechu nad hlavou a opět usínám.

Probouzí mě vlhko. Sakra. Voda zaplavila podlahu střídačky

Z přízemí se stěhujeme do prvního patra a spánku je konec.

Video z tohoto krásného rána:

Je mi jasné, že v tomto počasí do Náměště pěšky nedojdeme. Nemá smysl se o to ani pokoušet, proč taky.  Dojdeme akorát do Okříšek, kde sedáme na bus a jedeme do Třebíče. Přestává pršet, jdeme prozkoumat město.

Kvůli kávě jsem schopný projít celé město třeba třikrát, než nejdu tu správnou kavárnu. A trpělivost se vyplácí. Poznal jsem díky tomu skoro celé město a usedl na zahrádce malebné kavárny Art v malebném zákoutí Židovské čtvrti.

Po občerstvení hurá na prohlídku historické části Třebíče. Dominantou města je 75 metrů vysoká městská věž, na které jsou 2. největší věžní hodiny v ČR.

Židovský hřbitov jsem i přes zákaz vstupu se psy navštívil s Bučim.

Židovský hřbitov z 2. poloviny 15. století patří mezi největší u nás. Na ploše o rozloze kolem 11 tisíc m² se nachází necelé 3 tisíce náhrobků, nejstarší je datován do roku 1631. Pohřbeno zde bylo pravděpodobně přes 11 tisíc zesnulých.

 

Hřbitov je přímo rájem pro lovce texturek 🙂

Ze hřbitova směřují naše kroky k nedaleké bazilice sv. Prokopa, kde se na nádvoří připravuje koncert.

 

Je to nádherná stavba, která svoji mohutností splnila svůj účel. Připadám si tak malinký.

Zámek s bazilikou, která je od roku 2003 na seznamu UNESCO.

Pohled ze zámku na město.

Neprší, jsme šťastní a naše prohlídka města může pokračovat.

Pod zámkem na Žerotínově náměstí si objednávám moravské menu – kávu, zákusek a bílé víno 😀 Pokračujeme procházkou Židovskou čtvrtí a poté na vlak.

V Náměšti na nás čeká Barbora se Samuelem a jdeme na Oslavku! Krásnější západ slunce nás potkat nemohl.

 

Než dojdeme k Čertovu mostu, víno je skoro vypité. Naštěstí máme druhou lahev. Sledujte Bučiho a Samuela – od té doby, co Buči (ze srandy) kousl Samuela, jsou skoro kamarádi!

Jsem unavený z množství vypitého vína, ale šťastný a vnitřně spokojený. Tyhle chvíle strávené s Barborou mě zvláštním způsobem naplňují.

Dobrou 🙂