32. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (8.8. až 14.8. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Jak já miluju tato rána na Oslavce. Sotva otevřu oči, nekoukám na zaprášený strop, ale na paprsky slunce protínající zelené listí. Modrá a zelená, tak to vidím.

Barbora běhala ze spaní, bál jsem se, aby mi neutekla 😀

Naposledy pyšně pózujeme před kamennou píckou, zapisujeme naši návštěvu do cancáku a hážeme batohy na ramena. Sbohem Oslavko.

Cestou od vyhlídky potkáváme nadšeného pána, který se nám chlubí svými novými botami do vody. Že prý je jde vyzkoušet do Oslavky 😀

Ve vlaku cítím jakési prázdno, ale zároveň hřejivý pocit u srdce. Však já se vrátím… brzy.

Úterý

Kolo už mám konečně na chvíli pojízdné, alespoň na chvíli.

Stále se zabydlujeme v nové kanceláři. Kancelář ve středu města s sebou přináší určitá úskalí – viz poslední požadavek na tabuli 😀

Středa

Terka přijela za Tomášem do Brna a chce se podívat na opuštěné vlakové nádraží, kde jsme s Tomášem byli fotit v únoru.

Je škaredě, prší, ale má to atmošku. Tentokrát nás nikdo z ostrahy nevyhnal a já se mohl v klidu věnovat focení.

V jednom z vagónů očividně nedávno hořelo. Mohl tak už přijet do tohoto pohřebiště strojů, nebo shořel tady, těžko říct.

I deponované vlaky jsou tu v pohybu. Od minulé návštěvy zmizel starý dřevěný vagón a přibylo několik nových.

Pořád je tu co objevovat, třeba vodu.

Právě tady, mezi vraky lokomotiv a opuštěným depem, se probudil můj doposud potlačovaný zájem o struktury přírodních i organických materiálů. Nafotil jsem celou sérii fotografií a nazval ji Depozitář mimeze – odhalení. Každý snímek představuje určité propojení s přírodou. Celé album najdete na mém Facebooku.

A já, šťastný strukturář 😀

Čtvrtek

Jeden snímek z alba Depozitář mimeze – odhalení jsem si musel vytisknout. Do budoucna taky uvažuji o tisku na plátno. Kdybyste si někdo chtěl vyzdobit obývák, stačí napsat 😉

Večer na Dráze sledujeme olympijský závod v cyklistice a poté se přesouváme do Spiritu a Poslední Leče. Naše klasické kolečko.

Klárka mě seznamuje s týpkem Nikolou a po několika pivech společně domlouváme šílenou akci. Pozítří pojedeme v noci na kolech do Vídně! 😀

Není tomu tak poprvé, domů jedeme se svítáním. Leč je nebezpečná.

Pátek

Děda měl infarkt, leží v Bohunicích a jedu ho navštívit. Přivezla ho záchranka a byla to prý pěkná komedie. Ještě doma, při vyšetření, jim přestaly fungovat všechny přístroje…

Není lehký ho vidět ve změti všech těch přístrojů, ale naštěstí je na tom dobře a brzy snad půjde domů. Povídáme si o ubohé nemocniční stravě, jak si děda dělá srandu ze sestřiček a jak to tu chodí.

Nechal jsem mu tady knihu Po zamrzlé řece do nitra Himálaje, aby se alespoň duchem dostal někam jinam a pár desetikorun, ať se může večer dívat na zprávy.

Sobota

Hospodské sliby se mají plnit, jedeme do Vídně na kole!

Sraz máme na Dráze, vyjíždíme po dvou pivech v 23 hodin. Na poslední chvíli se k nám přidal i Tomáš, tak jedeme tři. Cyklostezka podél řeky je celá v mlze. Vidíme sotva na dva metry.

Na hrázi Nových Mlýnů najíždíme na čtyřproudovou silnici. Jezdí hodně aut, je pátek o prázdninách a všichni míří k moři. Chceme být co nejdřív zpět na cyklostezce.

V Mikulově odpočíváme a Nikola si vyzvedává spacák u rodičů.

Socha tvůrce prstové dotykové abecedy pro hluchoslepé Hieronymuse Lorma v Mikulově. A ležící „vinař“

 

Z Mikulova je to za hranice kousek. Jsme unavení a zhruba po 70 kilometrech v nohách hledáme místo na přespání. Svítá, kohouti kokrhají a my uleháme do spacáků na fotbalovém hřišti v malé rakouské vesničce. Díky svalovému vypětí bychom bez pivka v plechu neusnuli 🙂

Neděle

Nad ránem jsme se báli, že nás za pár hodin probudí hvízdnutí zahajující zápas Horní proti Dolní 😀 Nestalo se tak a my mohli v klidu spát do půl 12. Na čerstvě posečeném pažitu se spalo jako v bavlnce.

Nikola to celou cestu předvídal a teď to přišlo. Šlapeme a pícháme. Stejně tak předvídal, že minimálně dvakrát prorazí již slepenou duši, stalo se 😀 .

 

Je tu ale nádherně.

Občerstvujeme se šťavnatými jablky a vodou ze studny.

Rakouská strana cesty do Vídně je lehce kopcovitá. Já jedu na sniglespeed kole s jedním převodem, Nikola má furtšlap a Tomáš horáka s převody. Všem nám to dává zabrat a potíme se bez výjimky.

Cestou projíždíme kolem magického políčka 😀

Závěrečné rovné kilometry před Vídní jsme prosvištěli. Vidina oroseného pívečka na břehu Dunaje nás prostě hnala kupředu. A pak to přišlo, leháro a pivo na břehu Dunaje. Pohodička. Úkol splněn, můžeme se vrátit do Brna 😀

Zpět ale pojedeme busem, někteří z nás mají zítra povinnosti.

Povím vám, cestovat s kolem Student Agency je jeden velký humor. Obzvlášť ve třech lidech a bez předchozí rezervace. Naštěstí jsem udělal oči na stevardku, potom i na řidiče a nakonec nás vzali. Všechno bylo ale špatně, kola musí být ve speciálním vaku nebo krabici (ne v pytli na odpadky 😀 ) a jeden autobus smí převážet maximálně dvě kola. Předchozí rezervace taky není na škodu. Převoz jednoho kola nás stálo 100 Kč.

To byl náš rychlovýlet na kole do Vídně. A bylo to skvělý! 🙂

Jak jsem jel na kole do Vídně před rokem, si můžete přečíst v 36. týdeníčku 2015.