30. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (25.7. až 31.7. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Buči mi pomáhá s opravou Favorita. Dám kolu trochu lásky a půjde do světa.

Bylo mi líto vyhodit pěknou krabičku od Cara, vyrobil jsem z ní novou pokladničku. Tuto krásnou fotku jsem koupil spolu s rámečkem v bazaru, byla by škoda ji vyhodit. Teď už zbývá jen kasičku naplnit 🙂

Výhled z kanceláře mě nepřestává fascinovat. Ve dne, v noci, za deště…

Úterý

S Romanem stěhujeme akademického malíře a profesora VUT Aleše Navrátila. Nejprve z ateliéru odvážíme těžký, snad metrákový ocelový „umčo“, poté jedeme na výlet do Bystřice nad Pernštejnem, kde v Městském muzeu končí Navrátilova výstava.

 

Nakládáme dvacet obřích až 3 metrových grafik na plátně. Doposud trvající výstava nazvaná Napravujeme chyby starých Mistrů tímto definitivně končí. Obrazy odvážíme zpět na fakultu.

Říkám si, za zkoušku nic nedám a ptám se, zda bych si tady mohl udělat pár snímků. A dostal jsem svolení projít si a nafotit ateliér fakulty architektury VUT. Takové příležitosti musím využít 🙂

Se sklenkou bílého vína za mnou přichází vysmátý chlapík v dobré náladě, vtipkuje. Vítá mě sochař Zdeněk Makovský a dává mi soukromou exkurzi ateliérem. Na závěr mě pobízí k návštěvě jeho soukromého kabinetu a nechává mě o samotě.

 

Při loučení nám Aleš Navrátil povídá „A kluci, mějte se dobře a buďte šťastní teď, na nic nečekejte!“ Mám rád takové oduševnělé osoby.

A to jsme ráno jeli jen stěhovat…

 

Středa

Dopoledne jsem strávil u koní. Máme tu i měsíční miminko Eilean, je roztomilá 🙂

Tomu říkám večeře s výhledem 🙂

Po práci jedu na Monikou a Honzou do Pomalého baru, pěkně jsme zmokli. Po jednom pivku jedu zkontrolovat Dráhu. Kluci tady experimentují s elektronickou hudbou. Tou pravou elektronickou.

   

Čtvrtek

Buči miluje Dixie

A Dixie to je úplně jedno 😀

Pátek

Od desíti do tří makám na ranči. Ručním vrtákem hloubím díry a stavím sloupky pro elektrické oplocení. Je to fuška, ale proč si nezaposilovat na čerstvém vzduchu ve zvířecí společnosti.

Miluju vůni nové mapy, asi proto jich mám tolik. Právě jsem koupil mapu číslo 96 – Moravskoslezské Beskydy a cítím vůni dobrodružství! 🙂

1. den výletu do Beskyd

Končím v práci a dobrodružství začíná, jedeme s Bučim do Beskyd!

Rád se dobrovolně vrhám do nelehkých situací. Každá situace má řešení a když ne hned, chce to chvíli klidu. Proto vyjíždíme večer do 120 km vzdálené Hranice na Moravě. Kde budu spát, to nevím, ale chce to klid 😀

Vlak má 15 zpoždění, nevadí, čas na fotku.

Na cestu jsem si koupil lahev tramínu a čím méně ho mám, tím méně starostí si dělám se spaním.

Téměr po dvou hodinách ve vlaku vystupujeme na temném nádraží v Hranicích na Moravě. Po chvíli chůze stojíme pod obřími mosty. Každý je z jiného materiálu – betonový, kamenný a nejstarší cihlový byl postaven v roce 1846.

Viadukt působí mysticky.

Je mlha a kouří se od pusy. Vítr v mokrých větvích mi dává falešný pocit deště. Ze strachu bouřky se nevzdaluji od mostů a útočiště nalézám pod velkou lípou kousek od železnice.

Hranice je velký dopravní uzel a nákladní vlaky tu jezdí každou chvíli. Snad mě nebudou budit.

 

Po večeři čtu knihu 127 hodin od Aarona Ralstona a popíjím víno. Plány na další tři dny jsou dané.

Sobota

2. den výletu do Beskyd

Noc byla krušná. Zaznamenal jsem pokusy o déšť, naštěstí před úprkem pod most mě zachránila hustá koruna stromu nademnou. Kolem nás chodila spousta zvěře a nad ránem se stala vtipná scénka. Na noc Bučiho přivazuji k batohu, což se mi málem vymstilo. Nic netušící srnka totiž přišla až na pár metrů od nás a Buči vystartoval seznámit se i s batohem. Vláčel ho za sebou dobrých deset metrů 😀

V 7:30 se probouzím do husté mlhy, to se mi nelíbí. Zavírám oči a probouzím se o dvě hodiny později, kdy svět vypadá lépe, čočka foťáku se však stále mlží.

Hážu věci do batohu a vracíme se na nádraží. Cestou plašíme několik koloušků.

A plašíme i holuby.

Luxusní osobák nás bezpečně dopravil do Valmezu. Při vystupování z vlaku slyším, jak někdo z davu jasně křičí „Foreste!“, otáčím se a tam s batohem na zádech kráčí dredatá Lenka, která s námi byla na Mástrech 😀 . Dobrá náhodička!

Mám hlad, snídám ještě na nádraží.

Potřebuji kávu a vařit se mi nechce. Najít útulnou kavárnu je moje osvědčená taktika, jak si vychutnat dobrou kávu, dobít telefon, doplnit vodu a seznámit se s milou obsluhou. Daří se mi to téměř všude, jen to chce trochu trpělivosti a nespokojit se se vším. Mezi kavárnou a mnou musí vziknout těžko popsatelné pouto už před tím, než do ní vstoupím. A daří se i ve Valašském Meziříčí! Už z dálky jsem věděl, že je to ona. Kavárna U Tukana.

Sedím v houpacím vajíčku, popíjím kávičku a listuji knihami. Je to totiž kavárna s čítárnou a zákazníci mají k dispozici celou knihovnu. Dokonalé! Rád bych poseděl déle, ale cesta volá.

Tento dům mě naprosto dostal. I ta lampa. Dokonalý.

Tady jsme jako doma, Pod Lesem 🙂 Znamení, že město za chvíli nahradí příroda.

Z fotbalového hřiště v Krhové na mě pokřikuje týpek s lahváčem v ruce: „Týý vole, kam jdeš s tím rancem?!“ Bylo mi blbý mu vysvětlovat, že za 1,5 kilometru začíná CHKO Beskydy, naštěstí se spokojil s odpovědí, že do lesa, do lesa… 😀

Cestou na rozcestí Trojačka pociťuji malou krizi. Batoh mi na zádech není pohodlný jako obvykle. Musím s tím něco udělat, a tak se pro jistotu ztrácím 😀 Sešel jsem z cesty a opustil turistickou stezku.

U studánky Jarošovka jsem doplnil zásoby vody a energie a smyl všechnu sůl z obličeje, která se  za chvíli opět dostaví.

  

Jdeme napříč vrstevnicemi. Odměnou za propocenou košili a orosené čelo, mi jsou tato krásná panoramata.

Jako doma. U krásného altánu na rozcestí Trojačka – hřeben vařím oběd – kuskus.

Nikam nespěchám, kochám se nádhernou krajinou, která mi nabízí nekonečný prostor pro přemýšlení.

Pokud na svých toulkách přírodou narazím na vrcholový deník nebo pamětní knihu, zanechám vzkaz a připojím svoji webovou stránku, někdy i vizitku. Potěší mě, když můžu své zápisky doplnit razítkem z vrcholu nebo zajímavého místa.

Než jsem stihl sepsat tento týdeníček, kontaktovalo mě několik lidí, kteří četli můj vzkaz v této krásné vrcholové knize. I jeden místní, který mě prý už znal dřív a občas zalistuje blogem. Je to milé 🙂

  

První polovina cesty byla příšerná. Po obědě přišel zlom a už se zase poznávám. Jsem to já, dravý po výškových metrech. Přezul jsem a jdu svižným tempem. Nenechte se zmást mým výrazem, takto vypadá pocit blaha 😀

Veřovické vrchy jsou holt do kopce 😀

Nahoru mě to baví, dolů je to vopruz. Tady je to opravdu jako na houpačce – nahoru/dolů.

V dálce už vykukuje cíl naší dnešní cesty – rozhledna na hoře Velký Javorník.

Sluníčko pomalu zapadá, na vrchol jsou to pořád 4 kilometry do kopce.

Jsem žíznivý, scházím z cesty a úzkou pěšinkou napříč listnatým lesem se vydávám hledat pramen řeky Jičínky.

Pramen má silný proud. V těsné blízkosti je zastřešené posezení a ohniště.

Abychom se nemuseli vracet, volím přímou cestu k rozhledně, cesta necesta.

Říkám „Buči, pohlídej mi tady ty stromy na chvíli“ 😀

Přesně podle plánu přicházíme v 21 hodin na rozhlednu Velký Javorník. Nikde ani noha. Původně jsem chtěl spát nahoře, ale Bučimu se tu moc nelíbí.

Za příznivého počasí je odtud vidět Praděd i Velká a Malá Fatra. To jsou panoramata!

  

Buči má pravdu, tady nahoře šíleně fučí a ráno by nás budily davy turistů.

Volá mi máma, že prý si mám doma zavřít okna, míří sem velká bouřka. Říkám „buď v klidu, okna mám zavřený“. 😀 A jdu hledat místo na spaní. Možná na tom něco bude, obloha je celá pomalovaná tmavými mraky.

Tady to bude fajn, nacházím plácek s ohništěm hned vedle horské chaty, asi 40 metrů od rozhledny. Je to nejspíš soukromý pozemek, ale to neřešíme. Maximálně nás vyženou.

Po večeři uléhám do spacáku (po tom, co vyženu Bučiho 😀 ). Spím sbalený, abych byl připravený utíkat před deštěm. Z krosny mám vytažené jen víno, foťák a knihu.

Dneska dávají Velký vůz a souhvězdí Orion, tak já to dokoukám a půjdu spát 🙂

Neděle

3. den výletu do Beskyd

O půlnoci mě vzbudil příjezd auta a svícení baterkou. Asi přijelo zásobování horské chaty. Dobrou hodinu chodili pár metrů od nás, naštěstí jsme nebyli prozrazeni. Bučimu jsem musel držet čumák.

O půl osmé nás budí cvakání trekových holí o dlažbu, turisté na nás koukají jako na váguse 😀 Balím saky paky a jdeme na kávu, zásobovaná chata už má otevřeno.

Ceny mi přijdou trošku přestřelené. Za expresso jsem platil 36,- a za Kofolu v Sedle 35,-. Chápu, že jde o turistickou oblast, ale ve srovnání s Jeseníky nebo Tatrami, je to dost.

Je krásný den, po dešti ani památky.

Borůvky, jak já miluju borůvky 🙂 Já miluju, ony malujou.

Radhošť, další němá výzva před námi.

V sedle Pindula odpočívám v pravé valašské zbojnické kolibě. Odtud už jen do kopce po modré směr Kaní -> Černá hora a Velká Polana, kde procházím snad nejkrásnějším úsek cesty. Radhošť na dohled.

Radhošť. Vítají nás dva trempíci na soklu. Na vrcholu se oddávám zaslouženému pivu Radegast a tradiční valašské kyselici s klobáskou. Beskydy na dlani a blížíce se bouřka, krásné vyhlídky.

Asi se nemusím bát o věci, když tu takto nechám Bučiho, co?

U bufetu u sochy Radegastu objednávám další pivko a zkoumám mapu. Příroda to naplánovala za nás, rychle se utíkáme schovat do altánku před bouřkou! To nebude jen přeháňka, padají kapky velikosti pětikoruny.

Za chvíli je z altánku jezírko, stojíme na lavičkách a stolech, pod nohami teče řeka. Přístřešek je narvaný k prasknutí, Buči se seznamuje s fenkou vedle nás.

Měl jsem celou hodinu na přemýšlení, kudy se vydáme po dešti. Pršet nepřestalo, ale dá se jít. Nastává podobné dilema, jako nedávno v Tatrách. Na jakou stranu hřebene se vydat? Utíkáme z hor směrem na jih.

Blesky a hromy jsou všude kolem nás. Vyhýbáme se otevřeným prostranstvím. Bouchá to 300 metrů od nás, Buči se naštěstí nebojí, jen je promočený na kost. Já mám pončo a přes batoh pláštěnku. Už prší bez přestávky 3 hodiny. Boty mám zatím v suchu, miluju je.

Déšť sílí. Schováváme se pod plechovou kůlnou u malé stodoly. Spát tu nebudu, i když by se dalo. Jsme tu moc na očích z okolních domů.

Zbývá hodina a půl světla, musím do deště a hledat dál suché místo na spaní. Úplně jsme sešli z původního plánu. Co krok, to analýza.

Procházím vesnicí Prostřední Bečva, nacházím fotbalové hřiště se zastřešenými střídačkami. K mému překvapení je otevřená i hospůdka na straně domácích. Jdu se socializovat a poptat, zda by jim nevadilo, kdybych tu pod střechou přespal. Většinou úmyslně lidem neříkám, kde budu spát, ale tady jsem ve vesnici a bude lepší, to mít dopředu legálně domluvené. Pivní taktika funguje, seznamuji se s místním štamgastem Zdenkem, který má očividně pár „desin“ za sebou (sotva stojí i při vykonávání potřeby 😀 ).

Zdenek je typický vesnický vožrala, takový ten zapšklý stařík, kterého najdete v každé vesnické paluši. Pořád na vše sprostě nadává, nejvíc na bouřku, kvůli které je v hospodě už o 4 piva déle. Domů to má 2 kilometry a že prý by po cestě zmokl (v jeho stavu by to mohl být klidně hodinový výlet). Na to mu povídám, že za měkkou postel stojí za to zmoknout, přičemž já pořád nemám kde spát. Zdenek na to povídá „Tož ty si tulák, do piče!“ 😀 😀

Tu sú Valaši, to je samé tož.

Očividně jsem vzbudil zájem a z hospody vylézá jeden podivín za druhým. Sedíme venku pod střechou a přisedává si k nám další týpek. Nemám z něj dobrý pocit, působí jako sprostej typ psychopata. Můj varovný červený majáček bliká o život (tomuto člověku se vyhýbej).

Takový ten typ člověka, který vám v noci podpálí střechu nad hlavou.

Situaci zachraňuje další týpek, David, který toto individuum očividně zná a jasně mu dává najevo, že tady se svým chováním nepochodí.

David je taky zvláštní. Místo představení mi dává otázku: „Jaká je definice algoritmu?“ Trošku mě vykolejil, tak povídám „nevím, asi nějaký postup“. Pak povídá, že kdybych znal přesnou definici algoritmu, byl byl nejspíš vysokoškolák a s těmi on se nebaví…. 😀 Tak jo, to bude ještě zajímavý, říkám si.

David objednává panáky, pijeme, bavíme se. Pořád nemůžou pochopit, proč dělám, co dělám. Že jen tak sbalím batoh a jdu. Pak nachází to správný slov, které to všechno vysvětluje. TULÁK.

Na hřiště přijíždějí hasiči a o rozruch je postaráno. Řeka se začala vylévat z koryta, prý není bezpečné tu zůstat přes noc. Všichni se tu znají, David uvařil hasičům svařák a čaj. Je to srandovní situace.

Hasiči odjeli a vzali s sebou i staříka, konečně jede za manželkou, ta bude mít radost 😀 Hospoda taky zavírá, ale David je připravený. Jde domů a donáší lahev Jagermeistera. Bavíme se o životě a tak. Dozvídám se, že David byl v pořadu Big Brother s Davidem Shrekem Šínem 😀 To mám dost 😀

Asi o půl jedné ráno povídá: „Kámo, ty se mi líbíš, půjdeš se mnou do sklepa“ 😀 A sakra, to zní dost divně, ale třeba to opravdu myslí dobře a jen nechce, abych spal na dešti. Nejsme v Rakousku, že ne? Odpovídám: „Kámo, tak jo, takovou nabídku nemůžu odmítnout“.

A tak jdeme s Bučim spát do sklepa k týpkovi, kterýho znám sotva dvě hodiny. Sklep působí docela obydleně, prý si sem chodí odpočívat od ženy 😀

Nechal mi chvilku na zabydlení a vrátil se s kastrólem plným husté houbové polévky. Houby moc nemusím, ale tuto jsem si i přidal, byla výborná!

David je opravdu zvláštní týpek. Přinesl velkou tašku plnou archivních vín a říká: „běž a vyber si jakou chceš lahev“. Nenechávám se dlouho vybízet. Otevírám lahev bílého s přízračnou etiketou s nádechem historie. Sklenky nemáme, piju z lahve a podávím ji Davidovi. „Nene, já už nebudu, děkuji“, odmítá svoji lahev. Fakt divný, říkám si. On otevřel lahev archivního vína jen kvůli mě a sám se nenapije 😀 To sám stejně nemůžu vypít.

Mentalita lidí je tu úplně jiná. Největší frajer je ten, kdo na diskotéce v „city“ (tak tady říkají vesnici s více než tisíci obyvateli 😀 ), nabídne cigaretu starší ženské. Kdo nekouří, není frajer.

V nekřesťanskou hodinu se loučíme. Před odchodem nahoru mi ještě ukazuje na krumpáč a povídá „Kdyby tě tady někdo přepadl, normálně ho tím majzni po palici a jdi spát, ráno ti pomůžu ho zakopat“. Hned se mi bude líp usínat 😀 Pokouším se dopít lahev vína a jdu spát. V teple a suchu 🙂