
17. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne
Velké věci z mého uplynulého týdne (25.4. až 1.5. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná chvilka ze života stojí za zmínku.
« Zobrazit všechny týdeníčky »
Pondělí
Cestou do práce jsem píchl kolo. Ale tak pěkně. Pár metrů před sebou jsem viděl cosi žlutého, nějaký papírek, říkám si. Tak to přejedu a pohodička, dojel jsem do kanceláře a po osmi hodinách chci sednout na kolo a jet domů, ale mám prázdnou duši. Zkontroluju kolo a tam ten „žlutý papírek“, co se změnil na rýsováček 😀 .
V práci máme novou kolegyni, jmenuje se Pralinka a dává mi moc pusinek 🙂 .
Vyvenčil jsem Bučiho v Lužánkách a vzal ho do kanclu. Dneska jsem tu 16 hodin.
Úterý
Jedu za Tomášem pro ráfek. Když už se budu drbat s lepením duše, vyměním celé přední kolo. Doteď mám totiž vepředu menší rozměr ráfku.
Tvrdý rohlíky nevyhazujte, raději si vyrobte vlastní strouhanku! 🙂 A jde to i z chleba.
Já to nechápu. Do pračky vždycky dávám ponožky v páru. A když je dávám ze sušáku do skříně, víc jak polovina jich chybí = pračka žere ponožky! 😀 . A když už jsem ta hospodyňka, udělám si super rychlou večeři za 4 minuty. Kus kus, červená cibulka, rajče, okurek, sůl, bílý pepř, majoránka, bazalka, nahoru cottage a zakápnout oliváčem. Ale dost bylo srandiček, zítra už si dám pořádný maso 😀
Od včerejška je venku škaredě. Od noční projížďky mě to ale neodradí. Lepená duše drží.
Středa
Roumen mi včera volal, že s Tatianou koupili králíka ve slevě, ale nemají ho kde upéct, páč mají rozbitou troubu. A tak jsme ráno vyrazili na náš oblíbený plácek v Bystrci, rozdělali jsme oheň a králíka potrápili na uhlí 🙂
Za 35 minut bylo hotovo! A ta vůně!
V mezičase nás navštívila máma s Rozárkou. Jenže ji nedošlo, že když Rozárka hárá, bude Buči jak utržený z řetězu. A taky že byl. Utekl mi z lesa až na parkoviště před barák. Dostal za uši, ale v tu chvíli prostě volala příroda a neviděl, neslyšel. To bylo poprvé, co mi utekl.
Mražený králík je super věc, jednou si ho musím vzít s sebou na vandr. Přes den stihne rozmrznout, ale nezkazí se. Moc jsme si pochutnali.
Byly to velice příjemné chvíle u ohně. Tatiana s Roumenem jsou fajn veselí človíčci. Kdo by to řekl, za dva týdny to bude rok, co jsem fotil jejich „tajnou svatbu“.
Z lesa jsem si odnesl pár sazenic lesních jahod, vyzkouším, zda se chytnou v truhlíku 🙂 .
Edit: Fotky z analogu:
Čtvrtek
S výrobou nože je to na dlouhé lokte. Broušení jde pomalu, ale ostrý už je pěkně. Chvilka nepozornosti a ostří mi zajelo pod nehet jakoby nic.
Jura s Martinou uspořádali svatební veselici. Konečně pořádný klubový čtvrtek na Dráze.
Po zavíračce jsme pokračovali klasickým kolečkem Spirit – Poslední Leč, kde jsme skončili jen já a Eliška.
Už jsou ruce hore a tancuje se.
Pátek
Těžká jsou rána opilcova a moje máma se zbláznila.
Přihlásila se do nějaké reality show – přežití na ostrově a byla vybrána do dalšího kola 😀 😀 Achjo, jestli tam pojede, tak se budu hrozně stydět 😀 .
Banka mi poslala novou kreditku poměrně rychle, tak jsem se rozloučil s tou starou.
Sobota
Je poslední aprílový den, razíme s Martinou a jením pejskem Berrym do lesa na Lesnou a Soběšice.
Svítí sluníčko a jediným pozůstatkem deštivého počasí, je tento šnek 🙂 .
Přes Lesnou, Soběšice a Bílovice jsme došli na rozcestí U Luže, odkud vede modrá cesta ke studánce J. D. Kašpara. Studánka byla postavena roku 1929. Dřív měla silnější proud, nyní sotva teče.
Jsme zpátky v Soběšicích u koní, kde to znám moc dobře. Buči se koní trošku bojí, je to pro něj moc velký tvor.
Na Dráze je večer velká akce, Čarodějky na kole II.
Trsalo se na kapelu Kula Pikle a D.U.B z Přerova.
Neděle
První ranní vlak Klára zaspala, ten v 10 hodin si už ujet nenechám. Jedu sám s Bučim a pokud bude Klára chtít, bude muset dojet sama. Jedeme na výlet do Borače, hledat opuštěný srub Černá Loď.
Po příjezdu, Valča s Davidem už mají po snídani. Skoro stejnou fotku jsem vyfotil v září 2014.
Ty barvy vřesovce mě fascinují!
Připomíná mi básničku, kterou mi četla babička:
Lesní studánka (Zvony a zvonky) – Josef Václav Sládek
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
Valča a David, Valča a Buči.
Fotka z analogu:
Beru děcka na procházku k řece. Sbíráme kopřivy na čaj, který si nikdy neuvaříme.
Táta s Valčou a Davidem odjeli do Brna a mezitím vlakem přijela Klára. Z boračského nádraží sápeme do kopce nad Svratku. Po úzké skalnaté pěšince kráčíme proti proudu Svratky.
Hledáme srub, který jsem před mnoha léty navštěvoval. Tenkrát se o něj nikdo nestaral a chátral, o to víc mě překvapilo, že nyní je v mnohem lepší kondici a má dokonce návštěvní knihu. Dobré duše nenechali boudu napospas osudu 🙂 .
Název srubu Černá Loď ve mě vždy zanechával pocit tajemna.
Připadáme si skoro jako na Oslavce. Dole šumí řeka, nahoře praská oheň a voní špekáčky.
Škoda, že Kláře není po včerejší oslavě dobře.
Pěkný večer u ohně. Pročítám cancák, popíjím pívo a užívám si pohodu.
Uvnitř je srub útulný. Dole jsou tři palandy a velký stůl. Kamna, několik kožešin, nádobí a nářadí.
Nahoře je prostorná půda, kde by se pohodlně vyspalo až pět lidí – nebo dva a pes, který se roztahuje. Ve vojenské bedně je zásoba jídla a pár drobností k přežití. Dobrou noc!
[…] Krátce po osmé ranní, probouzím se ve srubu Černá Loď. Na fotky a povídání z předchozích dnů se můžete podívat v 17. týdeníčku. […]