16. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne
Velké věci z mého uplynulého týdne (18.4. až 24.4. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná chvilka ze života stojí za zmínku.
« Zobrazit všechny týdeníčky »
Pondělí
3. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater
Budím se chvíli po páté a s napětím vykukuji z okna. Neprší a počasí vypadá slibně, sluníčko je ještě schované za hřebenem. Kamna v noci vytopily celou místnost, že jsem musel spát v trenkách a bez přikrývky. Chvílemi byl v boudě až nesnesitelně suchý vzduch, vypil jsem všechnu vodu. Mé první kroky směřují k nedaleké horské bystřině. Má sílu díky tajícímu sněhu po stráních, voda je ledová a výborná.
Obloha vymetená a sluníčko se dere přes vrcholky hor. Přeci jenom dostanu druhý pokus ke zdolání hřebene. Oblečení mám suché a po raňajkách (sušené mléko je výborná věc) se ve včerejších stopách, vydávám na cestu.
Občas zakřičím nebo zatleskám, abych nepřekvapil medvěda, který právě může přecházet hřeben za potravou. I když je to asi zbytečné, tak nějak mě to uklidňuje. Procházím hustou mlhou.
450 metrů převýšení na kilometru a půl stálo za to. Nahoře na mě čeká mléko.
Výhled sice žádný, za to ten pocit, že jsem zase ve hře.
Z Košariska do Sedla pod Skalkou procházím nejhorším úsekem cesty, nekonečně dlouhým sněhovým polem. Chvílemi jsem chtěl být sprostý, ale nikdo by mě stejně neslyšel 😀 . Měkký sníh se propadá každým krokem..
Sněžnice by mi stejně nepomohly. Místy jsou nafoukané až 3 metry sněhu, bořím se pomalu po pas. Boty jsou durch.
Výstižné moudro.
Obědvám a suším boty na Latiborské hoľe. Buči pospává a nabírá energii.
Mlha se povaluje ze strany na stranu. Na chvíli se otočím a mlha je úplně jinde.
Lesní polom způsobený nejspíš vichřicí nebo lavinou.
Cesta sněhem je únavná.
V tomto úseku mám největší obavy ze sesuvu sněhu. Horní vrstva je pokrytá ledovou krustou, ale pod ní je sníh měkký. Netuším, jak se může takový sníh chovat. Jestli je ta třímetrová tyč v zemi, musí být vrstva sněhu mnohem větší.
Na hřebeni jsme nepotkali jediného turistu. Jsme tu absolutně sami. Jen my a nádherná příroda. Z těch výhledů jsem nadšený.
Sešli jsme z turistické stezky a stálo to za to. Za pomníkem padlých partyzánů jsou nádherné výhledy.
První známka pohybu medvědů. Šlápli jsme do medvědího lejna! Je vidět, že Buči tento pach teprve poznává.
Jsme přes šest hodin na cestě. I Buči je unavený. Jednou se mi na uších vytvořila jinovatka 😀 .
Mlha dodává horám hororový nádech.
Poslední výšlap na zasněženou horu Ďurková.
Zvládli jsme to! Nemá cenu pokračovat dál, před setměním bychom nestihli dojít na bezpečné tábořiště. Ubytujeme se v útulně Ďurková.
Majitel, nebo spíš správce má dva maďarské pastevecké psy (mají takovou dredatou srst) a s Bučim se nesnesou, proto ho musím nechat nějakou dobu venku. Je pěkná zima, dal jsem mu žďárák.
Výhled na západ slunce před útulnou. Zleva hora Skalka a Žiarská hoľa.
Útulna Ďurková – pár informací
Kadibudka leží pár metrů od boudy. V zimě bych se bál, že přimrznu k prkýnku 😀 . Telefon zde není možné dobít. Může se vařit vlastní jídlo – na vařiči venku. Možnost koupi piva v plechu, polévky nebo hlavního jídla, čaje… Spaní je společné, nebo výjimečně v komůrce, kde jsem spal já kvůli psovi. Spaní se psem možné, ale vzhledem k tomu, že správce má taky dva psy (maďarské ovčáky), je lepší domluva předem. Studánka leží jednu minutu cesty. Prodej turistických známek.
O chatu se starají střídavě. Teď ji má na starosti takový dlouhovlasý mladý týpek se svoji krásnou ženou.
Chatu zásobují autem, kterým je možné přijet až k boudě. Energii na svícení získávají ze solárního panelu na střeše.
Uvnitř je příjemná, doslova útulná atmosféra a snad 30 °C teploučko. Po večeři objednávám pivo, potom další a přemýšlím, kterým směrem se zítra vydat.
Do opuštěné boudy přicházejí Poláci. Z konverzace jsem pochopil, že jeden z nich je na cestě již tři týdny. Nevím, kam má namířeno, ale hora Velký Chabenec je polovina jeho cesty.
Kvůli psovi mi uvolnili kamrlík, něco jako spíž s velkou postelí. Je takové teplo, že ani nevytahuji spacák. Jsem příjemně unaven a rychle usínám.
Úterý
4. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater
Vstávám v pět ráno, abych stihl východ slunce. Ostatní ještě spí. Je chladno, vařím snídani a mezitím se probouzí správce.
Pokud jde o stravování na dlouhých cestách (delší než 3 dny), nevymýšlím žádné gastro porno a hledím hlavně na váhu a aby mě jídlo zasytilo. Další věcí je výživová hodnota a objem. Na snídani mám ověřenou směs vloček, čokolády, musli, ořechů a sušeného ovoce.
Naposledy debatujeme o místní přírodě. „Vlci tú sú vidět, chodia po hrebeni. Áno i medvedia, ale tí k chatě nechodia, však tu odpadky nenecháváme“. Bohužel, nebo bohudík jsme žádného predátora nepotkali.
Platím necelých 20 € za nocleh a tři piva. Opouštím hřeben a vydávám se zpátky do údolí na autobus do Bystrice. Rád bych pokračoval po hřebeni, ale mám obavy, zda bych zavčas dorazil do Liptovského Mikuláše na vlak.
Naposledy si užívám pohodlnou lesní cestu. Zbývající část cesty jdeme po asfaltce – utrpení pro nohy.
U první známky civilizace slušně odmítám pozvání na čaj se slovy, že musím stihnout autobus. Ptám se na cestu k autobusové zastávce a dostávám výbornou odpověď. „Tož, to půjdete rovno a pak doprava. Počkat, nebo doľava? Však ono je to jedno, vy to najdete.“ 😀
No, nakonec měl bača pravdu, zastávku jsem našel.
Autobus nás dovezl do Banské Bystrice, kde jsem koupil lístky na vlak do Brna.
V nádražní putice objednávám pivko a krátím si hodinové čekání.
Povídám si s milou servírkou.
Ona na mě: „Zkama si?“
Já: „Z Brna.“
Servírka: „Ja to vedela, lebože Pražáci nerozumiejú“ 😀
20:10 Sedíme s jedním pánem v kupé v rychlíku do Bratislavy, kde přestupujeme a 21:36 přijíždíme do Brna.
Slovensko, ďakujem a brzy dovidenia!
Dodatečné info: skvělá mapa, která mi pomohla při plánování: http://mapy.hiking.sk/?x=19.3045&y=48.86125, možné noclehárny v Nízkých Tatrách: http://hiking.sk/hk/li/chaty-nizke_tatry.html
Moje trasa: https://mapy.cz/s/MqHX
Středa
Suším vybavení z Tater a dodělávám dřevěnou lampičku. Klasicky je to dlouhodobý projekt, ale už se blíží do finále.
Obědvám hovězí morek s jazykem. Jediný, co mi na tom přijde sympatický, je vůně připomínající duši do kola 😀
Čtvrtek
Dnes jsem měl fajn dopoledne. V sekáči jsem za 29 Kč koupil parádní kousek – původní pracovní košili z Třeboně v parádní zelené barvě.
S kávičkou v ruce jsem na Dráze obdivoval tohoto krasavce. Někde před Dráhou se mu utrhlo lanko ke spojce, majitel tady zaparkoval a opravoval.
V masně na Kobližné mi občas dají zadarmo kosti pro psy. Dneska se poštěstilo a dostal jsem plnou igelitku. To by Buči nestihl sežrat, tak jsme obdarovali Moniku s Dixie a další kamarády. Rovnou jsme dali pivko na stojáka na Jakubáku.
Přišla mi skvělá zpráva od banky. Že prý jsem někdy během 3 měsíců zpátky vybíral peníze z bankomatu, na kterém bylo instalováno čtecí zařízení, které okopíruje celou moji kartu a zloděj ji tak může používat. Naštěstí mi nebylo nic odečteno, ale banka kartu zablokovalo a musím si zařídit novou, což může trvat až 30 dní.
Pátek
Lampička je hotová 🙂 . Zbývá už jen koupit slabší žárovku, která tolik nerozehřeje plastové stínítko.
Sobota
Fotím tajnou svatbu Jury a Martiny z Dráhy. Rodiče téměř do poslední chvíle netušili, že jsou na svatbu svých dětí 🙂 .
Bylo to moc krásné a dojemné. Piknik box, kde se obřad i pohoštění konalo, připravil moc krásnou tabuli a občerstvení.
Zbytek odpoledne jsem strávil na Dráze, kde se malý Dominik seznamoval se slečnou. Takové je dětství na Dráze 😀 .
Neděle
Sv. Jiří, skautský patron má dnes svátek a čeští skauti přišli uctít jeho památku na Pražský hrad. Jenže když si chtěli po mši zazpívat českou hymnu, policisté jim to nedovolili a skauti se museli přesunout mimo areál. Člověk už si tady nemůže ani zazpívat hymnu. Později se hrad za incident omluvil. Je to pakárna.
Moji hymnou je poslední dobou písnička Boy From The North od Monica Heldal. Při každém poslechu mám husí kůži 😀 . A navíc je to rodačka z Bergenu v Norsku, kam se možná co nevidět podívám!
Lampička už stojí na stole a svítí a dělá útulno! 🙂
