12. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (21.3. až 27.3. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

V sedm vstávám na rozkaz budíku. V noci to tu žilo. Nad hlavami nám houkala sova, která nejprve vydávala takové pisklavé zvuky, až jsem si nemohl představit, co by to mohlo být za zvíře. Až později se rozhoukala a přestala až nad ránem.

Odhadem sto metrů od nás hluboce štěkal srnec. Buči chudák z toho byl celý nesvůj. Klepal se strachy, možná i zimou. Ve spacáku bylo dobře. Aneb ne nadarmo se říká, březen, do spacáku vlezem 😀 .

Ráno stačilo rozfoukat uhlíky a oheň byl na světě. Opečená slaninka na křupavém rohlíku, přátelé, to je gastronomie! 😀 To musí slintat i vegetarián.

Vlak mi jede až za dvě hodiny, vzal jsem to do Borače přes Doubravník. Po cestě jsem koukal po vhodném dřěvu na rukojeť budoucího nože. A našel jsem. Objevil jsem pokácené třešně a jabloně. Doma vysuším a uvidíme. Vzal jsem i kulatinu pro lampičku, která čeká na podstavec.

O 3,5 kilometru jsem minul legendární vesnici jménem Sejřek (jméno podle senilního pána).

Dřevo v batohu se trošku proneslo. Vlak jsme stihli takřka na minuty a z Tišnova do Brna jsme měli celý vagon jen pro sebe 🙂 .

Úterý

Babička mi poradila super věc, abych ze svého dubu vytvořil bonsai. To se dělá jednoduše drátkem omotaným kolem kmenu (teď je to spíš stonek 😀 ) a tvaruje se dle potřeby. Musím dávat pozor a drátek postupně odmotávat, aby se nezakousl do budoucího kmenu.

Prodal jsem sedlo ze starého Favorita. Borec ho koupil za stejnou cenu, jako jsem koupil celé kolo. Super obchod.

Provádím finální broušení nože. Pár vchodů od nás je specializovaný obchod s brusivem, slušně vybavený. Hned jsem koupil několik karbidových vrtáků a oboustranný brusný kámen.

Středa

Na zahradě máme drzou myš, který krade vlašské ořechy z krmítka pro ptáky. Nechápu jak, ale musí vždy vylézt po tenkém zábradlí, pak se dostat do krmítka, kde popadne celý nerozlousklý ořech a donese si ho před svoji díru. Do díry se s ořechem nevleze, takže je nechává před hnízem 😀 . Pár jsem jich rozlouskl, ať má nějakou odměnu za tu snahu. Chtělo by to nastavit fotopast.

Už mám první várku kompostu a žížalího čaje! Nejlepší hnojivo je na světě 🙂 . Jahody a rajčátka už se nemůžou dočkat.

Čtvrtek

Balím se na velikonoční zatěžkávací výlet na Pernštejn. Vyrazím zítra a vrátím se až v pondělí. Zítra je poprvé v platnosti nový státní svátek Velký pátek, proto jsem jel koupit mapu č. 84 ke Kudrnovi už dnes.

Pátek

1. den pěší tůry z Pernštejnu do Kralic nad Oslavou

„Uděláme si pěknej víkend? Tak ahoj v pondělí.“ 😀 . Je to tady, jedeme na čtyřdenní výlet. Vláčkem z Brna do Nedvědic a přestupem v Tišnově. Odtud jedeme motoráčkem, naproti sedí dva dělníci a snídají lahváče Braníku.

Pernštejn je vidět už z vlakového nádraží.

8:30 Po mírném stoupání přicházíme na nádvoří hradu. Dál do komplexu se nedostaneme, ještě je zavřeno a probíhá zásobování místní krčmy. Hrad se teprve probouzí a připravuje na davy návštěvníků na Velký pátek.

Teprve odtud je vidět, jak majestátní a krásný hrad, který nikdy nebyl dobyt, to jest.

Už vím, proč se Bystřice nad Pernštejnem tak jmenuje. Je to tady samá bystřina. Konečně, dokázal jsem to! I když to není přímo vesnice, procházím krajem pana Sejřka! 😀 .

10:45 S početnou skupinkou turistů přicházím do vesnice Střítež. Dobrý čas a největší stoupání je za námi. Přes krásné rozcestí Lopaty (které mi připomnělo výlet několik let zpátky) se dostáváme do Habří.

Na rozsáhlých planinách se tady pase dobrá stovka hovězího.

Říká se, že kůň zná svého jezdce lépe, než jezdec svého koně. Procházíme okolo oploceného výběhu s tímto krasavcem. Sledujeme se navzájem.

Habří je typická vesnička se vším všudy. Koukal jsem do mapy a z domečku za mnou vylezla taková veselá babička s šátkem na hlavě. Na trávě před domem ležel pejsek a Buči si ho nevšímal. Babička vtipně povídala, že je to sousedovic háravka, ať si dám pozor 😀 .

Konečně jsme v krásné přírodě údolí Bobrůvky. Dnes projdeme celé údolí, kde se ukrýval baron Trenck. Je to tady správná divočiny, skoro jako na Oslavce a Chvojnici, kam dorazíme snad zítra.

Na rozcestí Sečan na hodinku usedáme, polední šlofík. Obědvám a na pár minut zavírám oči a poslouchám ptačí zpěv. Buči mě hlídá.

Před Trenckovou roklí míjíme několik trempů. Po skalnatém úseku ala Oslavka přicházíme do rokle. Vyhasínající oheň připomíná nedávnou návštěvu. Buči olizuje špičky klacků a zjišťuje, že opékali špekáčky 😀 .

To se takhle chystám k odchodu a najedou auto projíždí řekou 😀 . Dost zvláštní pohled. A musím pochválit skvělé turistické značení.

Ve vesnici Skryje, jakoby mě název nutí  k hledání přístřeší, začíná poprchávat a světlo už taky dlouho nebude. Hledání noclehu se stalo akutní. Pod střechou autobusové zastávky doplňuji cukry a pokračuji po silnici přes Boudy, kde nahlížím na starou půdu jakéhosi rozpadlého stavení. To bude nouzovka, když nenajdu nic dalšího. Dnes jsem bezdomovec.

Míjím jakési superstavení, obrovskou vilu obklopenou rozsáhlou zahradou s jezírky, kterou hlídají tři psi typu berňák a snad padesát kamer. Tady se nechci zdržovat a scházím z cesty a instinktivně pokračuji neznačenou pěšinkou lesem kamsi do kopce. Hurá, v lese potkávám opuštěnou chalupu s verandou pod střechou. Čím dál dnes dojdu, tím dřív pojedu zítra vlakem, proto i přes bolest chodidel pokračuji po silnici a za silného deště přicházím na nádraží Řikonín. Ani jsem nedoufal, že sem dnes dorazím.

Takovou situaci jsem již zažil a nenechám se zaskočit. Venku tma, prší a nemám kde spát. Zatím sedím v čekárně, odkud mě ve 21:30 vyženou. Po zběžné obchůzce okolí nacházím můj hotel na dnešní noc. Starou pergolu na seno se střechou a to přímo dvacet metrů od nádraží! Takový luxus musím přijmout. Zítra vstanu a rovnou sednu na vlak, paráda.

Dešťové kapky řinčí do plechové střechy. Dokonce i pouliční lampa sem dosvítí, takže starosti se světlem a noclehem jsou vyřešeny.

Jen co jsem dojedl špekáčky (místo ohně se musím spokojit s vařičem), užívám si pohodu a odpočívám. To ještě netuším, co mě čeká následující hodinu.

Ležím si tak v seně, popíjím Kozla a v tom přijíždí auto přímo k plotu dva metry od místa, kde ležím. Světla mi svítí do obličeje. Z auta vyskočí čtyři puberťáci a jeden snad dospělý řidič. Jsou hlasití, baví se o blbostech typu „který chlast je levnější“ a popíjí přitom Metropol. A hlavně. vůbec si mě nevšimnou! Bučimu držím čumák ze všech sil a nenápadně se schovávám za paletu. Nehybně ležíme už padesát minut a v duchu si přeji, ať už konečně dopijí tu sedmičku aperitivu. Nejhorší byl okamžik, když zkoušeli, kdo umí nejlépe napodobit psí štěkání a kočičí mňoukání. Buči šílel, ale neprozradil nás 😀 .

Po hodině zahodili prázdnou lahev, která dopadla asi metr od mé hlavy a sedli si do auta (asi jim došlo, že pořád poprchává). Trošku jsme se s Bučim uvolnili s pocitem, že už odjíždějí. Náhle se otevřely dveře a vystoupila dívka. Chvíli byla ticho a pak povídá. „Ty vole borci, tam sedí přivázanej pes a čumí na mě. Ty vole, no fakt, jdem ho odvázat chudáka.“ Buči to už pochopil a chtěl je přivítat 😀 V tom jsem musel zareagovat a ozvat se. „Děcka, nelekejte se, já jsem tady s tím psem“ Říkám a sedám si. Takový šok nečekali 😀 Chvíli jsem jim přátelsky vysvětloval moji situaci, že normálně nejsem bezdomovec, jenom dneska. Potom sedli do auta a odjeli. Jsem si jist, že už se nevrátí 😀 .

Ve 21:30 zhasínají lampy a nádraží jde spát. Překvapuje mě, že výpravčí vlastně bydlí na nádraží. Už jsem totiž přemýšlel, jak se jim schovám, až půjdou domů. Ležím ve spacáku a dopíjím pivo. Déšť pomalu ustává a já přemýšlím nad zítřejší cestou. Tím, že jsem došel až sem, mám náskok a pojedu hned prvním vlakem v 6:39. Po dnešku mám v nohách cca 34 kilometrů.

Sobota

2. den pěší tůry z Pernštejnu do Kralic nad Oslavou

Spaní bych hodnotil velice kladně. Seno je pohodlné a izoluje. Zima nebyla. Budíček jsem měl na 5:30, ale vstal jsem až kolem šesté. Vlastně mě k tomu donutil starší pán, který si „odskočil“ k plotu vedle mého nocležiště 😀

Později se ukázalo, že je to jeden s místních trempů a mé počínání naprosto chápal. Společnou řečí převážně o psech jsme si zkrátili cestu vlakem do Vlkova.

O půl osmé už máme v nohách první kilometry. Vyplašili jsme srnu, přeběhla jen pár metru před námi.

Krátce po osmé přicházíme do Velké Bíteše. Mé chutě byly vyslyšeny a cesta mě zavedla k otevřeným potravinám. Snídám čerstvé koblížky s křupavou čokoládovou polevou. Mňam!

Asi to vypadá zajímavě, když si vařím kávu na vařiči uprostřed rušného náměstí. Všichni na mě vyjeveně koukají a většinou se usmívají 🙂 .

Dlouhá chůze s batohem po silnici nedělá dobře mým nohám. Musel jsem si vystlat paty novinami 😀 . Z Jindřichova do Bělizny procházíme nejkrásnějším lesem.

 

V Jinošově si krátím cestu přes otevřené JZD. Hlavní brána je však zavřená, proto se žabím skokem snažím dostat přes hromadu hnoje a samozřejmě že padám na záda 😀 .

Jinošov má svého hlídače, který nechtěl Bučiho přijmout, tomu to ale bylo jedno.

Na rozcestí Bába dáváme poslední pauzu a podél solárních panelů přicházíme do Náměště. Tato stará paní z fotky byla úžasná. Už z dálky se na nás usmívala, chtěl jsem se s ní dát do řeči, ale než jsem stihl sundat batoh, schovat foťák a ochočit Bučiho, odbelhala do obchodu. Měla skvělý kabát.

Hurá, jsme u Penny v Náměšti. Kupuji pivko a známou cestou přes Zňátky kráčím do Údolí.

U Vyhlídky se potkávám a seznamuji s Barborou a Samem. Barbora mi asi před půl rokem napsala na Facebooku, že někde viděla moje fotky a četla blog. Našla si na mě kontakt a od podzimu si často píšeme. Dnes konečně jdeme na společný výlet 🙂

Je krásné, jak internet, fotografie a vůbec shoda náhod přivede nového člověka do života.

Psi na sebe brblají, ale mohlo to být horší. Ohnutá větev nám ukázala směr a po prudkém sestupu poznávám další srub – Drátovnu neboli Jimmárnu. Je to malý, útulný sroubek se dvěma palandami, stolem a kamny.

Večer u ohně je plný patálií 😀 Dějí se nám samé úsměvné příhody. Vše začalo nezdarem rozdělání ohně. Dřeva je tu popadáno dost, jen je v prudkém kopci a mokré po včerejším dešti.

Společnými silami jsme donutili plameny uvařit rýži s fazolemi, div jsme si plíce nevyfoukali 😀 . Prozíravě jsem pokládal kovový rošt na okraj srázu, aby vychladl a položil jsem ho tak nešikovně, že se začal kutálet dolů ze srázu. A padal nekonečně dlouho. Řeka, jakoby byla najednou kilometry vzdálená. Řinčení utichlo a my se začali smát 😀 .

.

Po večeři se mezi řečí snažíme udržoval oneň při životě. Okolo půlnoci se dostavuje únava a jdeme spát. Je mi to blbé, ale Bára na tom trvá a chce spát venku. Psi by se spolu nesnesli pod jednou střechou.

Neděle

3. den pěší tůry z Pernštejnu do Kralic nad Oslavou

Pěkně jsem si přispal. Barbora už seděla u ohně s knihou v ruce a „vyfoukaným“ čajem v druhé 🙂 . Sam už chudák zapomněl, že jsme byli do teď v boudě.

Po společné snídani jsem se vydal hledat rošt a umýt ešusy. Je nádherné ráno.

Líbí se mi Bářin Opinel z uhlíkovky. Už má za sebou kus odvedené práce.

Balíme saky paky, v cancáku zanecháváme pár slov a škrábeme se zpátky na kopec ke Glorietu. Mezi dvěma mlýny, Skřipským a Senoradským jsem na zemi u reky našel plnou plechovku Kozla 11° 😀 Pívečko má za sebou očividně dlouhou cestu. Bude to večerní odměna 🙂

Žízeň, chuť a zvědavost nás zavedly ke kantýně u Senorad. Motají tady jen Brno, ale bodlo i tak.

Sam byl v klidu, do té doby, než jsem vytáhl foťák 😀 .

Sbalili jsme pár plechu na večer a vyrazili na zříceninu Kraví hora. Dnešní oheň nebude žádný umíráček, dřeva jsme nanosili dost.

Snad do půl třetí jsme seděli u ohně a povídali. Společných témat máme moc a často jsme rozvíjeli až filosofické debaty. Hned jsem věděl, že cestovatelské touhy a pohled na svět máme podobný 🙂 .

Cestování, život, rodina, touhy a pocity. A mohli bychom propovídat spoustu dalších nocí u ohně.