49. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (30.11. až 6.12. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Konečně jsem našel kešku v parku na Moraváku, kterou jsem tak dlouho opomíjel. Celý den prší, počasí je vlezlé, nic moc na kolo. Zítra musím nasadit blatníky.

Pár dní zpátky jsem se po dlouhé době začetl do knihy od dvojice spisovatelů Lars Kepler – Písečný muž. Dnes jsem ji dočetl skoro na jeden nádech. Je to napínavý kriminální příběh z prostředí pochmurného Švédska. Doporučuji 🙂

 

Už nejezdím na spodní kancl, ale zase nahoru do budovy Sokola.

Úterý

Připravil jsem kolo na zimu. Minulý rok, když jsem kolo koupil, blatníky jsem vyhodil a teď je zase sháněl. Pomohl mi Tomáš, který mi jedny daroval. Nějak tu zimu musíme přetrpět i s plechy na rámu.

 

Připravil jsem zapečené těstoviny se zeleninou dle osvědčeného receptu z 41. týdeníčku.

Cestou z práce domů jsem to vzal oklikou přes Kaufland v Krpoli a potkal asi 4 kočky 😀 . Jsou tady dost přemnožený a lidi tomu dost napomáhají.

Středa

Zastesklo se nám po přírodě a tak jsem s Bučim sedl do šaliny a vyrazil do lesů v Bystrci. Vystoupili jsme dřív, než v cílové stanici, protože nás vystrašil revizor. Potřeboval jsem ujet ještě tři zastávky a jízdenka platila už jen minutu. Na sedadlo vedle nás si sedl revizor. Nikoho nekontroloval, ani kovová placka se mi nehoupala na ukazováčku, ale já ho poznal, všiváka jednoho. Raději jsem neriskoval kvůli pár minutám a vystoupil.

Prošli jsme zahrádkářskou kolonií a brankou bez plotu se dostali na otevřené golfové hřiště v Jundrově. Našli jsme i pár míčků. No, pár kilo vlastně 😀 . Nechal jsem je u babičky a pokračoval údolím.

 

Oba jsme to potřebovali. Tady jsme doma.

Stavil jsem se k mámě na kávu. Hledal jsem knihu, se kterou bych trávil několik fajn večerů, jako s tou předchozí detektivkou. Při procházení knihovnou, narazil jsem na knihu Nová škola fotografie.  A mám čím listovat u kávy.

Ač z roku 68, princip fotografování zůstává neměnný a kniha je stále aktuální. Tedy až na ukázkové fotoaparáty 🙂 .

Nález knihy mi připomněl, že jsem dnes cvaknul poslední 36. fotku z filmu. Rovnou jsem ho po cestě nechal vyvolat. Hotové budou v sobotu, mají asi před Vánocemi šrumec.

Čtvrtek

Potřetí jsem natíral stůl. Tentokrát už sešroubovaný dohromady, kupodivu všechno do sebe krásně zapadá.

Je klubový čtvrtek Na Dráze. Nečekaně se z jednoho píva stalo asi osm a z jednoho podniku tour de bar. Absolutní konečná, když zavírali v Leči.

Honey od posledně pěkně vyrostl 🙂

Pátek

Čím dál víc se zajímám o alternativní způsob života. Snažím se maximálně využít dostupných prostředků, pěstovat, vyrábět. Vlastně už tak trošku žiju mimo konzumní svět a každým dnem se učím novým věcem. To jsou věci, které mi dávají smysl.

Zajímavé příběhy a osobnosti ukazuje tento dokument, mrkněte:

Sobota

Jedeme na víkend do námi nepoznané přírody, do údolí řeky Rokytné. Cesta byla poněkud zdlouhavá. Vlakem jsme museli do Moravského Krumlova, kde na nás čekal autobus, který nás přepravil na konečnou do Tavíkovic. Odtud jsme pokračovali po žluté pěšky.

Bioindikátor, který je důkazem čistého ovzduší – lišejník terčovka bublinatá, byl na každém kroku. Našel jsem z části vyklíčený žalud. Zkusím ho doma zasadit, jako muž, který sázel stromy. Ale k tomu mi jen plody nestačí.

 

První část cesty kopírovala hadovitý tvar líně se plazící řeky Rokytné. Sem tam jsme přelézali spadlý strom a místo sněhu zde závěje tvořilo listí. Jedno šlápnutí do listí se mi vymstilo, noha se propadla hlouběji, než jsem čekal a už jsem ležel na zemi 😀 . Klára si jako obvykle stěžovala na náročnost terénu (?!), přitom kopec k nám na Merhautku má mnohem větší stoupání. Budu muset začít shánět parťáky na vandry pro příští rok – Šumava, Tatry, Finsko, kdo se hlásí?

Naštěstí pro moje uši a nervy, brzy se před námi objevila louka čerstvě pooraná od divočáků. Nechtěl bych jim v noci přijít do cesty, když se vydávají hledat potravu.

Od koní u Vilímova mlýnu se cesta stočila dál o řeky, ale ne na dlouho. Poklydná řeka se vzdáleně podobala Oslavce, snad jen skalnatý úsek ji trochu připomínal. Na druhé straně řeky stál liduprázdný camp Marina s pěti vysokými totemy.

Míjeli jsme několik trampských osad a táborů, vandráka ani co by turistu jsme žádného nepotkali.

Proč jsme se vůbec vydali na Rokytnou? Tento nádherný srub je ten důvod. Nevěděl jsem přesně kde leží, ani zda je otevřený. Kdyby nebyl, neměli bychom jinou možnost, než stihnout poslední autobus do Brna z nedalekého Újezdu a krátký výlet by tak skončil. Stan jsme nebrali a na spaní venku jsme nebyli připravení.

Bylo otevřeno 🙂 . Čekal jsem mnohem horší stav boudy, naštěstí i srub je dobře postaráno, dokonce hned vedle srubu leží nově opravená studánka. S pitnou vodou si tedy nemusíme dělat starosti.

Věděl jsem, že nemáme času nazbyt. Černočerná tma padne během půl hodiny. Zabydlování jsem nechal na Kláře a šel jsem na dřevo. Nová sekera výborně posloužila 🙂 .

Marně jsem se pokoušel rozdělat oheň ve venkovním ohništi. Za světla jsem nenašel dostatek suchého dřeva na podpal. V okolí rostou samé listnáče a ve srubu žádné zásoby. Celý den bylo sychravo a veškeré dřevo navlhlo.

Změna plánu, na večeři nebudou špekáčky, ale gulášek. Začínám si zvykat na pohodlné vaření s novým vařičem Var 2.

 

Náš domov pro dnešní noc. Nahoře by se pohodlně vyspalo 5 lidí, ale střešním proudil studený vítr. Budeme spát dole u kamen.

Spaní mimo domov je pro Bučiho jediná příležitost, kdy může spát kde se mu zlíbí. Doma na postel nesmí.

Sobotní pohodička ve srubu. Teplo z dubového polena hozeného do kamen se pomalu začíná šířit a prohřívá srub. Teprve teď je čas na odpočinek.

Zajímavé je, že v boudě není cancák. Návštěvy se zapisují různě po stěnách. Některé zápisy jsou hodně staré.

V průběhu večera přišla chuť i na ty klobásky, na rozpálené plotně byly ohřáté co by dup 😀 .

Neděle

Je chladné ráno, vstal jsem a znovu rozdělal vyhaslý oheň.

Po snídani jsme vyrazili směr Újezd s domněním, že bychom mohli stihnout první autobus do Krumlova.

Řeku necháváme za zády a opouštíme přírodní park Rokytná.

Že by trnka obecná?

Klára snídala za chůze 😀

A tak jsme prokousávali mlhou, nikde ani stopy po životě.

S dopravou je to tady složité. Autobusy jezdí jen na jižní straně řeky a jen párkrát do dne. Ten náš ujel před hodinou, takže do Tavíkovic jsme se vydali pěšky po silnici.

I ze silnice jsme toho hodně viděli. Bylo jich 5.

V Tavíkovicích jsme přes hodinu čekali v místní krčmě. Klasická vesnická hospoda, kde na každého neznámého valí oči 😀 . Dost jsme se bavili z místních štamgastů a paní hospodské. Pivo jak voda, ale lepší 😀 .

Byl to moc fajn výlet, snad né letošní poslední.