44. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (26.10. až 1.11. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Vydal jsem se za dědou do dílny dát do kupy sekyru, děd nebyl ale doma, tak jsem navštívil tátu v práci. Narušil jsem odpolední siestu. Zmínil jsem se, že si v batohu vezu nové jasanové topůrko a táta se toho ihned chopil.

Topůrko nebylo ideálně naříznuté, bylo potřeba hodně zkrátit a vyrobit klín. Pro jistotu dostala i nerezový do kříže. Místo nátěru přišel táta s voskovanou úpravou povrchu. Dřevo potřel voňavým voskem ze svíčky a horkovzdušnou pistolí vosk rovnoměrně roztavil. Potom hadrou vyleštil, krásně vystoupla struktura dřeva.

 

Moje nová sekyra, mám radost 🙂 . Lepší než Fiskars!

Až se budu jeden dlouhý zimní večer nudit, vyrobím pro ni kožené pouzdro.

Úterý

Kláře se při uklízení podařilo vysklít okno 😀 . Naštěstí na Cejlu sídlí šikovný sklenář, který mi za 80 korun řízl novou tabuli a okno jsem hned opravil.

Budeme mít nový stoleček do obýváku, už na něm pracuju. Minimalistický z palet a co dům dá.

Dnes, 27. října 2015 jsme se naposledy rozloučili s milovanými gládami. Odešly na dalekou cestu, ze které není návratu. Těch 10 metrů k popelnici bylo stejně krásných, jako uplynulých 8 let co se nechávaly nosit na mých nohách. Těch fesťáků a koncertů bylo požehnaně. Děkuji vám. Odpočívejte v pokoji, budiž Vám tam nahoře v metalovém nebi lehko.

Se slzou v oku se loučím s písní Guns N‘ Roses – Don’t Cry.

Středa

Je svátek a máme čas opakovat akci Ikea. Tentokrát jsme si tu postel odvezli. Doma nám bude nerozbalená chvilku zavazet, než Klářin táta nechá vyrobit matraci.

Na kole jsem zajel do Hornbachu pro smrkový hranol, který mi na přířezu rovnou zkrátili, s tím metrem a půl by se mi blbě jelo 😀 . Všechno rozložit do trojúhelníků, jak nás to učili 😀 a stůl už stojí na vlastních nohách 🙂 .

Na sklenku vína, zavítala k nám Bobina 😀 . Takovou přezdívku si Lucka vysloužila v nové práci. A má fešnou čepici!

Čtvrtek

Dostali jsme pořádnou zásobu brambor na zimu 🙂 .

Jedu na kole do Hornbachu podruhé. Stůl potřebuje podpěry i uprostřed, že mě to nedošlo dřív. Teď už jen pár dodělávek a je hotový-

V sobotu odjíždím na čtyřdenní expedici do Jeseníků. Začal jsem se chystat, koupil jsem vařič Var 2 s velkou kartuší a mapu Hrubého Jeseníku.

Není jednoduché takovou cestu naplánovat a skloubit vše dohromady – navštívit co nejvíc zajímavých a významných míst v Jeseníku, najít místa na spaní (hotely to nebudou 😀 ), kde je voda a taky aby mě nepřekvapil výškový profil nahoru/dolů a nestrhal se hned první den.

Vydávám se sám, proto se musím připravit pečlivě a na na všechno.

Pátek

Instantní dobroty mám nakoupené, vše sbalené a připravené. Ještě připravit tousty na snídani. Koupil jsem jednosměrnou jízdenku do Karlové Studánky, protože nevím, jestli můj plán vyjde a stihnu odjet přesně v úterý, jak jsem si nalinkoval.

Jedu na čtyři dny a batoh mám lehčí, než na víkend na Oslavku. Víc jsem přemýšlel, a nepodstatné věci nechal doma.

Dal jsem si poslední chutnou večeři v M-grill.

Sobota

1. den putování napříč Jeseníky

Jedeme na čtyři dny do Jeseníků! Jen já a Buči, výplach mozku a bolavé nohy zaručeny 🙂 .

Velkou část noci jsem místo spánku běhal na záchod, bohužel, cestovní horečka to nebyla. Nic naplat, zatnout zuby a půlky a jede se 😀 😀 . Na brněnském nádraží jsme byli s půlhodinovým předstihem. Zabrali jsme celé kupé a těšili se z pohodové jízdy do Olomouce. Paní průvodčí mě moc nepotěšila. Cestou prý nabereme až 15 min zpoždění, protože jedeme odklonem. I tak bychom měli stihnout autobus z Ostravy do Karlové Studánky, odkud začne naše pěší putování. Jenomže náš vlak se opozdil až o 40 minut a autobus samozřejmě ujel.

Museli jsme tedy čekat na jiný vlak do Bruntálu, odkud jede další autobus. I ten osobák do Bruntálu měl 30 minut zpoždění, takže ujel i ten druhý autobus. Je toto možný?! Někdo nám tu cestu nepřeje, asi České Dráhy.

Namísto tří hodin jsme cestovali šest a do Karlovy Studánky přijeli až v 13 hodin, díky  čemuž jsem musel překopat plán prvního dne.

Karlova Studánka je taková malá horská lázeňská vesnička a až na jedno krátké zastavení u pramene jsme jí prošli svižně. Ochutnal jsem první minerální pramen, který se dal pít. Místní kyselku jsem si napustil i na cestu.

Vstoupili jsme do Údolí Bílé Opavy, jednoho z nejkrásnějších míst v Jeseníkách.

Příroda je tady jiná a podzim je cítit.

Po šesti hodinách jízdy byl Buči v lese, jako utržený z řetězu. A já ještě chvíli taky plný elánu 🙂 .

 

Cesta vedla divokou soutěskou křížem krážem napříč údolím. Stoupání začínalo pozvolna a když to přišlo, stálo to za to. Žlutá stezka lemovala horskou bystřinu, kterou jsme několikrát přecházeli po dřevěných mostech, dobrodrůžo!

Zamiloval jsem se.

Mohlo by se zdát, že šlo o jednoduše získané  výškové metry, ale tento snad šestikilometrový divoký úsek jsme šli bezmála tři hodiny. Nutno dodat, že jsme častokrát stáli a kochali se nedotčenou přírodou i jsme čekali a pouštěli turisty proudící protějším směrem.

Nahoru, jako my, šlo jen pár lidí s mini batůžky. Dolů proudily davy a abych pořídil fotku bez nich, musel jsem dlouho čekat.

Jsem šťastný, že jsem se mohl podívat na tak krásné místo 🙂 .

Nejkrásnější a nejnáročnější úsek cesty máme za sebou. Za soumraku jsme se vyšplhali k chatě Barborka, jen několik desítek výškových metrů pod Pradědem. Sundal jsem batoh, sedl na lavičku a vytáhl mapu. Během půl hodiny je tma, musím najít místo na spaní. Najednou slyším úzkostlivé a hravé výkřiky zároveň. Buči chytil nějakou fenečku. A fakt že jo. Skákal po slečně, nejspíš obsluze z Barborky. Dali jsme se do řeči a nemusela mě dlouho přemlouvat, abych se u nich ubytoval. Za pár kaček jsem měl pokoj s polopenzí a to po náročném dni prostě bodne. Se psem nebyl problém, dostal piškoty 🙂 .

Chata nemá v poslední době moc dobré reference, ale k jednomu přespání a základním potřebám bohatě postačí, vždyť jsem měl původně spát venku.

Po večeři a dvou Plzničkách jsem usnul už ve 20 hodin, vyšťavenej, ale v teple a měkké posteli.

Neděle

2. den putování napříč Jeseníky

Spal jsem krásných dvanáct hodin, nabytá energie se dnes bude hodit. Oroseným oknem prosvítalo sluníčko a já měl radost, že počasí nám přeje.

Pravda že, vybavení i stravování chaty Barborka nemá daleko od komunismu, mně svůj účel splnila.

 

Po snídani jsem neotálel, vrátil klíče a vyrazil vzhůru, zdolat Praděd.

Užívám si první panoramatický výhled a liduprázdné okolí.

Asfaltová cesta se klikatila a čím víš jsme byli, tím více foukalo. Jako písečné duny, objevovaly se vrcholky dalších hor.

Za necelou hodinku jsme dorazili k vrcholu.

Jsme na Pradědu, nejvyšší hoře Moravy a Slezska a páté nejvyšší hoře republiky. Průměrná roční teplota je 1 °C a pod vrcholem probíhá hranice Moravy se Slezskem.

 

Buči dnes slaví 1. narozeniny výstupem na Praděd 🙂 . Bylo mu to prd platný, když nás nepříjemná paní vyhnala z atria v přízemí Pradědu. Prý tady psi nemají co dělat, přitom žádné cedule o zákazu nikde nebyly. Až na dveřích do restaurace, kam jsem si chtěl sednout na kávu. Nevadí, uvařím si stejně lepší 🙂 .

A tak jsme se ani neohřáli a sestoupili na cestu směřující ke Švýcárně.

Poslední ohlédnutí.

Potkali jsme pejskařky a Buči se zamiloval do křížené fenky československého vlčáka. Hodili by se k sobě. Než jsme začali klepat zimu, dali jsme se do řeči a zjistili, že jsme všichni z Brna. Tak se možná potkáme v Lužánkách při venčení 🙂 .

Na Švýcárně jsem si dopřál kávičku, která mi na Pradědu nebyla souzena. Silně foukalo, zavětří je ale opravdu dobrá věc a svoji funkci splnila. Voda bublala do čtyř minut.

 

Taková vtipná příhoda se nám stala. Jedna paní křičela na svého muže: „Tady hrozně fučí!“ A Buči v tom slyšel svoje jméno a rozeběhl se paní naproti 😀 .

Švýcárna je jedna z nejstarších horských chat v Jeseníkách. Postavena byla v roce 1887, původně zde byla salš z roku 1829. Na fotce není ona horská chata, ale již zamčený turistický přístřešek.

Nabrali jsme vodu z místního pramene a pokračovali dál po hlavní hřebenové trase Jeseníků. Od rozcestí Slatě vedla nádherná cesta po dřevěném chodníku, jako z pohádky.

K mé radosti, takových chodníků nebylo málo, vedly skoro až pod horu Klínovec.

Výhledy do okolí z hory Klínovce.

Prošli jsme pod několika lanovkami a sestoupili do lyžařského centra Červenohorské Sedlo, dalšího ze záchytných bodů naší cesty. Najít jedinou otevřenou restauraci nebylo obtížné. Pivem jsem spláchl žízeň po sestupu a pomalu se připravoval na další výšlap, dnešní poslední.

Původní turistické značení v Jeseníkách bylo umístěno na bílých sloupech. K původnímu nejzachovalejšímu bílému sloupu jsme právě došli, stojí pouhý kilometr od našeho nocležiště.

Přicházíme k Vřesové studánce, tady strávíme dnešní noc.

Ještě je brzy a chystat si nocleh před ostatními turisty, kterých stále chodí dost, se mi taky nechce. Ohřál jsem si teplou večeři a šmáknul si na gulášku. Dost nepříjemně foukalo.

Vřesová studánka má bohatou historii. Podle pověsti byla objevena lovcem, který pronásledoval zraněného jelena. Jelen, když se napil vody ze studánky se uzdravil a zmizel lovci z očí. Později prý se sám lovec vyléčil z těžké nemoci pomocí vody z pramene Vřesové studánky. Od té doby je studánka turisty hojně navštěvovaným poutním místem.

Nad studánkou jsme našli první a poslední kešku, umístění jsem si pamatoval z mapy.

Slunce tady zapadá rychle a půl hodiny po západu, je tma jak v řiti. S tím jsem počítal a tu půlhodinku využil k přípravě místa na spaní. Dřevěná střecha ukrývá podkroví, kde se pohodlně vyspí až šest osob. Chvíli mi trvalo, než jsem našel přístup. Ve stropě je víko, které se dá nadzvednout. Potíž je v tom, že strop je cca 3 metry vysoko. Sám bych neměl problém, po lavičkách bych se krásně vyšplhal, ale Bučiho jsem nahoru dostat nemohl ani za boha.

 

Stál jsem na vratkých lavičkách, v náruči Bučiho, málem jsme spadli. Po několika marných pokusech jsem to vzdal a smířil se se spaním na lavičce dole. Srazil jsem k sobě dvě lavičky a prkny zatarasil vstupní bránu, aby tolik nefoukalo od země. Nahoře by nám bylo tepleji a nefoukalo na nás, co už, jedeme v tom společně.

Byla zima, každý pohyb jsem musel dopředu zvážit. Uvařil jsem čaj, který byl během minuty vlažný.

Nasadil jsem kuklu a zapouzdřil se do spacáku. Dlouho jsem nemohl usnout, vytékající voda metr od hlavy mi to nedovolila. Klepal jsem zimu, až druhé ponožky pomohly. Těším se na východ slunce, budíček mám na 4:30.

Pokračování putování v 45. týdeníčku >>