40. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (28.9. až 4.10. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Jedeme s Bučim na výlet do Borače! Klára pracuje i na Sv. Václava, proto jedeme sami. Vláčkem nás vyhodil v Tišnově, že prý si máme koupit v Lidlu něco na jídlo 😀 . Odtud do Borače jsme šli pěšky podél trati.

A bylo krásně.

Ačkoliv dopředu neohlášen, na chatě, kde jsem shledal všechny včetně sousedů, jsem byl pohoštěn. Na ohni tedy oběd vařit nemusím, snad jen kávičku 🙂 .

Šli jsme na náš flek s kamennou píckou a novými kamny z barelu, o kterých mi táta vyprávěl už v práci.

Zapálili jsme oheň a já dnes poprvé sledoval barel v akci. Táhl pěkně a vrchní plotna byla v okamžiku skoro žhavá. Chleba byl za chvíli pěkně do křupava, na čaj a kávu jsme si počkali.

Když David, tak i Valča musela vyzkoušet můj lesní mundúr . Vypadají jak strašidla z Borače 😀 .

Kousek od fleku jsem našel pěkně rostlou lipovou větev, vyrobím si z ní lampičku na samorostu. Větev mi trčela z batohu jak rohlík z nákupní tašky 😀 . Měl jsem ještě hodinku čas a šel se projít podél řeky. Na místa, která se za těch pár let, co sem jezdím, moc nezměnila.

U jezu, kde stálo hodně vody se nahromadilo spousta listů, přes které nebyla vidět vodní hladina. Buči si myslel, že tam je pevná půda, tak si vesele vykračoval, když najednou spadl a potopil se úplně pod hladinu 😀 . Chudák to vůbec nečekal.

Do vlaku nás naštěstí pustili i s mokrým psem i s polostromem v batohu 😀 .

Úterý

Vyzvedl jsem si kolo u Lloydů a jel do Bystrce k zubařce na preventivní prohlídku. Přijel jsem brzy, tak jsem se zastavil pozdravit babičku s dědou.

Léto je fuč a zahrádky se zmocnil podzim.
Připravil jsem toto podzimní mini sérii z procházky zahradou:

Pořád je na co koukat 🙂

Zubařka tvrdila, že kdyby všichni měli zuby jako já, byla by bez práce 😀 . Takže pro mě dobrý. Zuby jsou svinstvo, to slýchám často.

Večer jsme měli na návštěvě (jestli se tomu dá ještě říkat návštěva 😀 ) Lucku s Bennym. Na moji pizzu si ale nepočkali.

Středa

Pracoval jsem na samorostu, který jsem si v pondělí přinesl z lesa. Nejprve ho zbavím kůry, potom trošku vyschne, obrousím dohladka a natřu lodním lakem. Potom bude tělo lampičky připravené.

 

Čtvrtek

Je 1. říjen a nastal čas nachystat zahrádku s dvorkem na zimu. Dosypal jsem hlínu papričkám a odnesl je za okno do tepla.

Ostatním kytičkám a bylinkám jsem z botníku vytvořil ideální místečko na přezimování. Dál jsem se věnoval takovým těm domácím pracím. Vyprat, umýt nádobí, uklidit, poskládat prádlo…

Pátek

Jedeme na Oslavku! Strávíme tři nádherné dny a dvě noci v divočině, daleko od civilizace. Po cestě jsme sbírali šípky, ze kterých budu dělat poprvé šípkové víno 🙂 .

Naučenou cestou jsme se s dodrápanýma rukama od trnů dobelhali k osamocené boudě.

Zavčas jsem se pustil do chystání dřeva. Vždycky chci mít víc, než je potřeba, abych se nebál pořádně zatopit a aby vždy zůstalo na boudě víc dřeva, než v ní bylo.

Kája mi pomáhala jako vždy od ohně 😀 .

Na obchůzku se přišel podívat i Tomáš z Náměště, se kterým jsme se už jednou potkali v Brně na nádru. Zítra prý přivede kamaráda a možná s námi přespí v boudě. Ukázal mi cestu ke studánce, příště nemusím tahat tolik vody 🙂 . Díky!

Dřeva jsem nařezal na týden. Brzy se setmělo, vychutnávali jsme klid a pohodu u ohně. Sem tam jsme něco zobli. Buči je známý hlídač, obzvlášť v lese se jeho smysli znásobí. Z ničeho nic začal štěkat do tmy směrem k cestě nad boudou. Uklidňoval jsem ho a svítil čelovkou, že tam nikdo není. Za okamžik se ze tmy vyhouply dvě postavy, jedna malá, druhá větší. Ten Buči měl pravdu, cítil je snad na sto metrů.

Šel jsem naproti a svítilnou si je změřil od hlavy k patě. Byli to dva přátelští vandráci, malej Lukáš a jeho táta, který na zádech nesl nemalé polínko, že prý dar na přivítanou. Zacinkla lahvinka a už jsme si připíjeli na seznámení. Dneska nebudeme v boudě spát sami.

Jak je v lese zvykem, spát jsme šli na naše poměry brzy, o to dřív zítra vstaneme 🙂 .

Sobota

Měl jsem pravdu, vstali jsme brzy ráno. Teda Klára ještě dospávala. V lese mi to prostě nedá spát. S novými kolegy z Třebíče jsme posnídali a ještě než se s námi rozloučili, dostal jsem knihu Pooslaví a Pojihlaví, kterou napsal oslavský tramp Jiří Lysák. Zbytečně jsem odmítal, trval na svém, ať si ji nechám, že prý už je těžko k mání a doma má ještě pár výtisků.

Vydali se na cestu k dalším srubům a možná se večer vrátí, pokud nenajdou nocleh. Já se začetl do průvodce po okolí, které mám tak rád. První věta už dnes nedává takový smysl.

V 16 hodin za námi přijede Benny a Lucie 🙂 Zavčas jsme jim šli naproti, po cestě natrhali zbytek šípků a čekali v trampské hospůdce mňouků v Sedlecu. Ještě dřív dorazil Tomáš s kamarádem, že prý četli vzkaz, který jsem nechal na boudě 🙂 .

Najedou se do hospody vřítilo dalších 5 lidí a najednou nás v boudě mělo spát 9 😀 . Takovou účast jsme nečekali a spíš nás zaskočila. Lucka s Bennym jsou tu prvně a těšili se na poklidný večer v úzkém kruhu přátel.

 

Nechali jsme skupinku dojíst smažáky a sami se vydali směrem k boudě.

A tak jsme si to kráčeli cestou ze Sedlece.

Po cestě jsem hodil na rameno smrkové polínko, bude se hodit. Banda nás dohnala u srubu. Rozfoukali jsme oheň. Buči se stal obětí šíleného Jaroslava 😀 . Brzy bude tma a nevěděli jsme co a jak se spaním. Celou situaci vyřešila slečna, která nás překvapila ze zálohy od fleku pod Umíraydou. Zeptala se, jestli všichni máme v plánu spát v boudě. Dole na fleku totiž čeká 9 dětí a nemají kde spát 😀 . Najednou  se do boudy mělo vejít 20 lidí 😀 .

Skupinka trampů vytáhla záložní plán a rozhodli se jít přenocovat do Vechtrovny u Kečupa Toma. Tam je prý dost místa pro všechny. Zachránili situaci a my můžeme pokračovat ve svém plánu.

Od svahu naproti k nám vzdáleně doléhal zvuk kytary a trampských písní. Také jsme se snažili jednohlasně odpovídat. Vzpomněli jsme si na spoustu písní, u mnohých jsme se shodli jen na refrénu. A tak jsme pili, zpívali a baštili steaky 🙂 .

Po poslední kapce z lahve Jamesona jsme se odebrali do vytopené Umírajdy 🙂 .

Neděle

Vzbudila mě žízeň, to asi ten Jameson. Vydal jsem se ke studánce pro vodu na kávu. Nedalo mi to a cvakl jsem jeden autoportrét.

Být svobodný, znamená oprostit se od vnějších vlivů.

Snídani jsme měli vskutku královskou. Káva, klobáska, bannock a hermelín v alobalu.

No a takhle my si tady žijeme.

Lucie a můj výletní klobou, sluší jim to, že? 😀

Ani jsme se nenadáli a už je po poledni. Pomalu se loučíme, ještě společná fotka s Kájou.

A společná fotka bez Káji 😀 . Hold udržet Bučiho v klidu, je nadlidský výkon.

Konečně společná, kde jsme všichni i s Umíraydou 🙂 .

Opouštíme srub a úzkou pěšinkou se vydáváme nahoru do Sedlece.

Fragmenty lesa:

Až jednou budu farmářem, budu taky pěstovat tak chutná rajčátka 🙂 .

Měli jsme se zde krásně, jako vždy. Sundávám klobouk z hlavy, jedeme domů.