36. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (31.8. až 6.9. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Krásně jsem se projel na poštu do Bystrce a zpátky. S tou jízdou na kole do Vídně to myslím vážně. Na rychlo jsem vytvořil plakátek a vyvěsil ho Na Dráze. Snad někoho zaujme a ozve se 🙂 .

Na Aukru jsem prodal starou autodráhu, ale nehodlám ji na poštu donést pěšky 😀 . Izolepa, věrný pomocník.

Úterý

Koupil jsem si šupa nounejm dres, komplet za stovku. Dobrý, ne? 😀 Aspoň mě nebude bolet prdel po pár kilometrech.

Za pět korun jsem pořídil držák bidonu na kolo. Potřeboval jsem ten s objímkou a čistě náhodou ho hodný pán vylovil odněkud ze skladu. Prý jsem ho zachránil před vyhozením 😀 Aspoň na tu jednu cestu do Vídně mi poslouží. Už jen připevnit kapsičku a kolo je připravené.

Není lepší papání, než M-grill!

Středa

Zabloudilo k nám koťátko! Pustil jsem psy na zahradu, když koukám, že čuchají k nějakému chlupatému černému klubíčku. A ono to kotě. Nakonec se ukázalo, že uteklo sousedům.

Nevím jak je to možný, ale po pár hodinách se zase procházelo po zahradě. Dokonce šplhalo po plotě 😀 .

Po dlouhé době jsem vytáhl Kláru na kolo. Jeli jsme do Bástru a zpátky. Na závěr jsem to schytal, že prý jí ujíždím a jeli jsme přes kopec 😀 Achjo. Takže s Klárou na kolo zase za rok 😀 .

Večer jsme na Dráze stihl jedno rychlý a šnyta a jeli jsme s Klárkou posedět do Spiritu. Už jsem naučenej 😀 . Pili jsme z krásných hranatých třetinek, takový si musím pořídit půllitr 🙂 . Poslouchal jsem dojmy a zážitky z Vídně na kole, mám se na co těšit. Dostal jsem mapu Vídně s podpisem, takže z ní bude putovní mapa. Dostane ji ten, kdo jako další pojede na kole do Vídně. Moc fajn večer!

Klárka tvořila lesní cech 😀 .

Broukám si: Flume & Chet Faker – Drop the Game

Čtvrtek

Na dnešní večer jsem se těšil. Štěpán si pro klubery připravil čtení z deníku o cestě na kole do Istanbulu. Pojal jsem to jakousi morální přípravu před zítřejší cestou do Vídně.

Pod mostem na Dráze se připravilo to správné zázemí. Seděli jsme na vínových sedačkách z vlaku a za tlumeného světla svíček napjatě hltali každé slovo Štěpána v dresu Fixed Beer Brno. Co slovní obrat, to perla.

Seznámil jsem se s jedinou účastnicí, která na 100% potvrdila účast na zítřejší cestě.  V týdnu mi napsala na Facebooku, že prý jí kamarád poslal můj letáček. Super, že to funguje, ale ozvat se mělo víc lidí. Spousta lidí říkala, jak pojede, ale v závěru to hromadně rušili. Radka je fajn a pokud pojedeme sami, doufám, že je to správná ženská do nepohody 🙂 .

Nejmladší návštěvník Honey a Zdeněk.

Začalo pršet a dost. Po půl roce v Kanadě dorazil Kevin! Super zpráva, že si zařizuje víza a budeme se vídat častěji. Je to správnej týpek.

Jak už to tak bývá, sešlo se spousta náhod a z Dráhy jsme pokračovali do Posledního Leče 😀 . Nic na tom, že za 4 hodiny vstávám a jedu na kole do Vídně. Načasování bylo vždy moje silná stránka 😀 .

Já, Eliška, Štěpánův táta, Štěpán a Zdeněk. Neskutečný večer! 😀 .

Pátek

1. den na kole do Vídně

Ne, že bych se cítil svěží, ale na čtyřhodinový spánek se mi vstávalo skvěle. Entuziasmus dělá divy. Promile bych nadýchal určitě. Vstal jsem s časovou rezervou tak akorát na provedení nezbytných úkonů. Podařilo se mi na nic nezapomenout a cesta do Vídně začala. Foťák jsem raději nechal doma, všechny fotky z výletu jsou z mobilu. Venku mrholí a stejně se mi nevešel do batůžku.

Nakonec opravdu jedeme sami s Radkou, kterou jsem včera viděl poprvé 😀 . Setkali jsme chvilku po deváté na mostě na Křence.

Po návštěvě Starbucks v Olympii, kde jsem si spálil jazyk o horký kafe jsme začali ukrajovat první kilometry z naší cesty. Radka na horákovi, já na Fáčku z roku 86. Cesta ubíhala parádně. Kapky deště se umoudřily a díky tomu, že i sluníčko zůstalo za mraky, jsme měli ideální klima pro jízdu na kole.

Přes Pasohlávky, krásnou cestou kolem nádrží Nové Mlýny a vesnici Novosedly, kde byl každý člověk oděn v bílém, jsme dorazili do rakouského lázeňského města Laa an der Thaya, kde víceméně končila cyklostezka. Z Laa jsme jeli po silnici B6 do městečka s vtipným názvem Unterstinkenbrunn.

V nohách přes 70 kilometrů a já měl pocit, jako bych jel sotva do práce a zpátky. A tak jsme pořád šlapali, až se na nás sluníčko usmívalo 🙂 .

Když jsem plánoval cestu, zaprvé jsem netušil, že pojedeme jen dva a za druhé, že cesta bude tak odsýpat. Okolo čtvrté odpolední jsme si plácli na oslavu 100. kilometru.

Marně se snažím vydolovat kedlubnu. Beztak to ani nebyla kedlubna.

V plánu bylo, že pojedeme v klídečku a přespíme, kam dojedeme a kde se nám bude líbit. Očekával jsem někde za polovinou cesty. Spletl jsem se. Ještě za světla jsme dorazili do vesničky Tresdorf a za soumraku jsme projížděli vídeňským předměstím Korneuburg. Celou cestu jsme se orientovali tak nějak intuitivně, občas jsme koukli na online mapy.

Všude tma, na kole se snaží blikat moje bludičky. Aktuální úkol je jasný, potřebujeme dojet k Dunaji a najít místo na spaní. Ideálně zastřešené, nějaký turistický altánek či tak něco. Dunaj jsme našli i když cesta potmě přes přítoky a ramena řeky nebyla moc příjemná. Dunaj! Obrovská v celé své kráse. Polovina plánu je splněna, teď už jen příhodné místo na spaní. U řeky nebude nejtepleji.

Nejsme ani ne 20 kilometrů od Vídně, proto jsme si to vesele štrádovali podél Dunaje, ať se přibližujeme i za světel čelovek. Po dvaceti minutách šlapání nám přišlo divné, že nevidíme žádná světla, ani náznaky blížícího se velkoměsta. Sedli jsme na zem a začali zjišťovat, kde se nacházíme. Ze tmy se vynořila světla a přijelo k nám auto, ze kterého na nás začal mluvit týpek něco německy. Pochopil, že se domluvíme leda anglicky a tak spustil, jestli nechceme pomoct. Jak sedíme na zemi, vedle pohozená kola a batohy, vypadalo to, jako bychom se srazili, měli nehodu. Vysvětlili jsme, že úplně v pohodě, jen se koukáme na mapu.

Už už odjížděl, když jsem vykřikl něco ve smyslu „excuse me, where is Vienna?“. Týpek se na nás podíval a rukou máchl směrem, odkud jsme přijeli 😀 . Na to jsme reagovali, že tam Vídeň není, tam jsme teď přeci byli. A on: „trust me, I live here“ 😀 😀 . Uctivě jsme poděkovali a jakmile se nám ztratil z dohledu a opět nás pohltila tma, začali jsme se tlouct do hlavy. Měl pravdu, celou dobu podél Dunaje jsme jeli na druhou stranu od Vídně. 😀 Takže otočka a dali jsme si to ještě jednou zpět do Korneuburgu.

Za celý den jsme toho moc nesnědli a dostali jsme hlad. Napadlo mě, vždyť přeci není ještě tak pozdě a Korneuburg není malé město, určitě bude ještě otevřená nějaká pizzérka. Taky jsme ji našli. Ristorante Pizzeria Spessore byla ještě otevřená. Jen co jsme si objednali pizzu, spustil se slejvák, jako blázen. Pršelo na kola ve stojanu před restaurací. Seděli jsme nad posledním trojúhelníčkem pizzy, doufajíc, že nás nevyhodí do deště a vyhodnocovali situaci. Závěr byl takový, že situace je vážná. Venku prší, je tma, jsme daleko od domova a nemáme kde spát 😀 . Zůstali jsme jako jediný stůl zoufalců a restaurace pomalu zavírala. Déšť k naší radosti naštěstí ustával, po pár metrech v sedlech jsme se mokré prdeli stejně nevyhnuli.

Konec deště vyřešil jen malou část naší situace. Je 23 hodin a stále nemáme kde spát. Hodinu jsme zoufale jezdili po městě a hledali vhodné nocležiště. Různé výklenky, opuštěné zastávky, myčka aut, sklad velkoobchodu, to všechno nás napadlo, ale to pravé to nebylo.

A pak to přišlo. Něco mi říkalo, otoč to a zajeď mezi ty paneláky. Vyplatilo se poslechnout toho mužíčka v mé hlavě. Za luxusními bytovkami jsme objevili oplocené dětské hřiště. Skluzavky, houpačky, pískoviště a hlavně velký, zastřešený altánek! Konečně máme vyhráno, máme kde spát. Naproti altánku stál takový malý zahradní domeček, takový ten na nářadí a podobně. Zatáhl jsem za kliku a ejhle, bylo otevřeno! V rychlosti se strachem jsme jej prošmejdili a našli několik velkých matrací. Budeme spát na měkkém, jako páni! Nechtěl jsem riskovat, že nás někdo načapá zavřené v domečku, proto jsme raději vzali matrace a šli spát ven, pod altánek.

Ustlali jsme si na zemi vedle stolu a fascinováni celou večerní příhodou jsme zalezli do spacáků. Za několik minut začalo opět pršet. Kapky padající na střechu altánku vydávaly nepříjemný zvuk, ale zaplať pánbůh za tu střechu.

Díky nedobrovolné 30 km zajížďce podél Dunaje jsme si dnes povýšili na krásných 165 kilometrů a v 1 hodinu ráno mohli konečně usnout.

Sobota

2. den na kole do Vídně

Celou noc pršelo a kupodivu jsem se vyspal dobře. Večer jsme pod rouškou tmy nemohli rozeznat, jak velký je areál dětského hřiště, kde jsme spali.

Naše ležení v altánku 10 metrů za panelákem a zahradní domeček, ze kterého jsme vypůjčili matrace 😀

Jelikož Rakušáci mají zakázáno Google Street View, našel jsem alespoň satelitní snímek místa, kde jsme strávili včerejší noc.

Potichu jsme se sbalili, vrátili matrace a nenápadně se vytratili. Radka se teda stihla pohoupat na houpačce 😀 .

První zastávka byla v nedalekém Lidlu, kde jsme obdivovali babičku na elektrokole. K snídali se podával energy drink na pár centů. Z Korneuburgu do Vídně vedla krásná cyklostezka. Potkávali jsme čím dál víc cyklistů i chodců. Celou cestu jsem Radce vyvracel nápad, vykoupat se v Dunaji.  Rozmyslela si to teprve na začátku Vídně, když začalo mrholit.

Na kraji Floridsdorfer Wasserpark jsem ze srandy zatáhl za kliku zaparkovaného Opelu a ono bylo otevřené 😀 . Chvilku jsme poslouchali nějakou rakouskou stanici z autorádia.

Radka u Dunají s Millennium Tower za zády.

Fixed Beer Brno ve Vídni!

Zamířili jsme do Prátru a přímo na Praterstraße zapadli do krásné kavárny Supersense na kafe. Interiér opravdu stylovka, připadal jsem si jako na zámku. Design nápojáku mě taky dostal. A ceny za kafe taky 😀 .

Shodou okolností to byla kavárna spojená s obchodem vinylů a polaroidů a vše bylo ve stylu analogové fotografie. Na stěnách visely obrovské zvětšeniny snímků z polaroidů. Opravdu super sense. Doporučuji se podívat na fotky z Google.

Mým hlavním cílem ve Vídni byla návštěva Bikekitchen. Dlouho jsme bloudili uličkami, jednosměrkami a cyklopruhy, až jsme konečně dorazili k The Vienna Bikekitchen. Bylo zavřeno. Mají totiž dosti zvláštní otevírací dobu.

Nalepil jsem alespoň na dveře nálepky FBB. Před vchodem byla zamknuta spousta bizarních kol. Na fotce je pravděpodobně zásobovací kolo. Všimněte si kastlu na piva za sedadlem 😀 .

Bikekitchen je sdružení cyklistů, kteří, jako my v Brně máme Dráhu, oni mají sklep s dílnou a kuchyní, ve kterém se scházení. Opravují kola, vaří, pořádají koncerty a přednášky. Bikekitchen funguje už spoustu let jen na dobrovolných příspěvcích. Mrkněte na krátký dokument:

Musím zmínit, že Vídeň mě dostala svým přístupem k cyklistům a cyklistice obecně. Jako se u nás pár let pokoušejí zavést systém půjčování kol, tady perfektně funguje Citybike, které má celkem 120 stanovišť po celé Vídni, kde si může každý ihned zapůjčit kolo (za nějaký poplatek).

Chtěl jsem si koupit originální cyklo čepku, ale všechny obchody byly v neděli zavřené, nebo čepky stály za prd.

Zvedl se vítr a dost se ochladilo. Padlo i pár kapek a vypadalo to na vydatnější déšť. Naštěstí jsme zrovna jeli kolem velkého nákupního centra. Tady jsme se poprvé setkali s imigranty. Podél celé budovy se válely hromady oblečení od dobrovolníků, jídlo, dokonce i postavené stany. Objeli jsme budovu a našli obrovské stojany na kola s volným místem tak akorát na ty naše. Zamkli jsme kola k sobě a šli se schovat do nákupáku.

Na záchodech byla cedulka s nápisem ve smyslu, dnes je toaleta zdarma (obvykle bývá placená) díky uprchlické vlně, která dnes dorazila. Na zemi byla hromada toaletních potřeb zdarma pro uprchlíky a před každým zrcadlem stáli muži a holili se. Byl jsem z toho trošku vyjevenej.

Byl to organizovaný zmatek. V nákupním centru ÖBB se pohybovali urpchlíci, místní, kteří přišli nakupovat a turisté, jako my. Centrum je totiž spojené s výchozí železniční stanicí, odkud uprchlíci (ti šťastnější) cestují dál do Německa. Dnes jich podle médií přišlo pěšky z Budapeště až 10 tisíc. Reálně jich prý bylo jen 5 tisíc.

Vídeň je pro ně jen přestupní stanice a město jako takové, si je toho vědomo. Proto k uprchlíkům přistupuje s otevřenou náručí.

Před budovou stálo i auto českých televizních novin a milion novinářů a kameramanů. Připadal jsem si uvězněn ve středisku jako Tom Hanks ve filmu Terminál 😀 .

Díky tomuto poznání a solidaritě na vlastní oči jsem zhodnotil a vlastně si uvědomil svůj názor na tuto problematiku. Nejsou to žádní žebráci a výtržníci. Jsou to lidé, kteří prchají před válkou a smrtí. To, že mají peníze, neznamená, že jsou šťastní. Většina jejich peněz pochází z prodaného majetku a velká část padne právě jen na tuto cestu za svobodou, která ani nemusí dopadnout úspěšně.

Našli jsme jeden volný stůl a vedle kameramanů a moderátorky místní televize, si vychutnávali nudle od ťamanů a pivo. Co hodinu k nám od nádraží doléhal radostný jásot z dalšího vlaku, který odjel směr Německo.

V místním supermarketu jsme koupili rumíka s Colou na večer a vydali se do sychravého počasí pro kola. Naše zjištění bylo nemilé. Ve stojanu na kola stálo jen moje kolo, nezamčené. Radčino kolo bylo fuč i se zámkem. Jen jsme se na sebe podívali a bylo nám jasné, že jsme byli okradeni. Zámek musel někdo přecvaknout, jinak si to nedokážu vysvětlit. Bylo to nejlepší kolo široko daleko. Místní vědí, proč jezdí na takových šunkách.

Zloděj musel být sám, jinak by zmizelo i moje kolo. Kdo ví, jak dlouho tady stálo odemčené. Spacák, který Radka nechala na nosiči, byl hozený na jiném kole opodál. No, nebyla to jednoduchá situace. Venku pršelo, pomalu se stmívalo, my neměli kde spát a teď to ukradené kolo.

Krádež kola spustila sled nečekaných událostí. Vrátili jsme se do centra, vyhledali policii, kde nám ochotně sdělili, že v tom místě kamery nejsou, že můžeme zkusit podat oznámení, ale nejspíš to nemá cenu.

Sedli jsme k zásuvce, nabíjeli telefon a Radka marně zkoušela zařídit spaní přes Couchsurfing (sociální síť pro zprostředkování bezplatného ubytování u ostatních členů sítě). Popíjeli jsme poslední pivo a zoufalství nabíralo na intenzitě. Mezi uprchlíky chodilo spoustu dobrovolnic. Dvě usměvavé slečny přišly i k nám, jestli bychom neměli nějaké drobné na jídlo pro imigranty. Slušně jsme odmítli a vysvětlili, že právě řešíme takovou nepříjemnou situaci s kolem a nemáme kde spát. Holky nám bez rozmýšlení nabídly ubytování u sebe doma. Bylo nám trapně, vždyť ony tady pomáhají mnohem potřebnějším. Po chvíli přemýšlení jsme si vzali kontakt a zavoláme, až skončí s prací.

Seděli jsme na zemi mezi uprchlíky, přišla k nám postarší paní, připomínala mi jeptišku v civilu. A taky, že jo. Navázali jsme oční kontakt. „Are you refugees too? You want some potatoes?“ S těmito slovy se s námi dala do řeči a začala nabízet syrové brambory. Vysvětlili jsme jí naši situaci a nechali se politovat. Chvíli nám přednášela, jak bychom měli milovat své matky a se slovy god bless you a křížkem na čele se vydala dál nabízet brambory.

Celou dobu jsem musel vodit kolo se mnou, zámek jsme měli jen jeden. Měli jsme dvě hodiny na rozmyšlenou a rozhodli jsme se nabídky využít. Venku už stejně byla tma.

Telefonicky jsme se domluvili a sešli u záchodů. Po krátkém loučení s jinou skupinou dobrovolníků jsme vyrazili. Radka dostala půjčenou skládačku a za světla dynama jsme vyrazili napříč noční Vídní do bytu neznámých slečen.

Byt byl obrovský, snad šesti pokojový. A holek v něm bylo stejně tak. Krátce jsme se představili a dostali jsme jeden celý pokoj pro sebe.

Slovy „don’t by so shy“ jsme byli vyzváni k jídelnímu stolu. Podávala se večeře. Všechny usměvavé a empatické dívky, ne starší 27 let, seděly okolo jednoho stolu a zapáleně debatovaly o zážitcích z dnešního dne. Dostali jsme pořádnou porci výborné zapečené zeleniny. Pár holek jsou vegetariánky, proto vaří společná jídla bez masa. A taky vaří ze surovin, které velkoobchody vyhazují, jakožto třeba den prošlé, ale nic jim není. Ušetří tak spoustu peněz.

Po večeři a koupeli jsme do noci seděli v kuchyni a povídali. Rozhodně jsme měli o čem mluvit. Přišla řada na ten rum, který celou dobu netrpělivě čekal v batohu. A povídalo se mnohem líp.

Událost okolo kola komentovaly všechny stejnou reakcí: „Ou noou, that’s shityyy, I’m so sorry about that.“

Dlouho do noci jsme povídali o různých tématech, nejčastěji o jejich dobrovolnické činnosti, díky které holky hodně cestují a mají zážitků na rozdávání. Celé posezení bylo takové jiné. Neřešili jsme hovadiny, mluvili jsme o opravdových tématech. Na stole neležel jediný telefon, každý měl slovo a jeho názor byl respektován, ať už byl jakýkoliv.

Vzpomínám si, jak naše hostitelka Hannah vyprávěla svůj nepříjemný zážitek z cesty do Iráku. Na vojenské základně si ji vzali stranou, aby podala vysvětlení své cesty. Jela pomáhat, už nevím komu přesně, ale rozhodně neměla zákeřné úmysly. Na základě jejího jména, si našli její profil na Facebooku, prohlédli si každého z jejich přátel a zjistili, že má v přátelích bratrance jakéhosi odpůrce jejich vyznání a už byl průser. Okamžitě dostala zákaz vstupu do země a dlouho ji drželi bez jídla, než ji pustili. Některé historky byly opravdu zajímavé.

No, kdo ví, kde bychom dneska spali, kdyby krádež kola neodstartovala smršť událostí.

Neděle

3. den na kole do Vídně

Po včerejším náročném dni, jsme se vstáváním nepospíchali. Pravda, nečekal jsem, že obě dvě noci strávíme na měkkých matracích. Vlastně, nečekal jsem toho víc 😀 .

 

Tady jsme spali.

Ztráta kola, bylo stále aktuální téma. Radka to ale brala sportovně, prostě se stalo.

Na snídani jsme se vydali do města. Holky se taky postupně vytrácely z bytu, tak jsme nechtěli být na obtíž a chtěli si ještě užít Vídeň.

Tady jsme strávili noc. Stylový studentský byt. Skodagasse 3, Josefstadt.

Do města jsme se vydali pěšky. Kolo a ostatní věci jsme nechali v bytě a domluvili, že se pro ně vrátíme odpoledne.

Za chvíli jsme nakápli na další stylovou kavárničku The Coffee Pirates Brunch, kde podávali samé sympatické pochutinky. Objednal jsem si pozdní snídani ala čerstvý domácí chléb (v neděli!) s bio máslem, vajíčkem a pažitkou. Vše krásně naservírované, až mi bylo líto to sníst. Ale hladové bříško mě nemuselo dlouho přemlouvat 😀 . Opravdu, stylový byl každý podnik, který jsme navštívili. Brno se může zahrabat.

Navštívili jsme historické centrum Vídně, Karlsplatz, katedrálu Sv. Štěpána, budovu parlamentu, císařskou klenotnici, Náměstí Hrdinů (Heldenplatz). Chvíli jsme mrznuli na odpočívadle před největším evropským muzeem moderního umění – mumok.

Sice jsme necelých 200 kilometrů od Brna, ale rozdílná mentalita a kultura je tu znát. Třeba Arabky zahalené v róbě, ze které vyčnívaly růžové tenisky Nike Air 😀 .

Škoda, že je neděle a bylo zavřeno. Největší bazar fotoaparátů  – ráj!

Všechny supermarkety jsou tu o víkendu zavřené, mají to tuším zákonem nařízené. Takže jsme dlouhou část procházení městem, strávili hledáním obchodu, kde bychom koupili něco na pití.

Na závěr se nám stala taková vtipná událost, když jsme zazvonili na špatný zvonek a přišla nám otevřít taková další milá studentka. Určitě by nás bez řečí taky ubytovala 😀 .

Po návratu z města byla v bytě jen Teresa. Plánovali jsme cestu na nádraží a následnou cestu do Brna.

Poděkovali jsme za střechu nad hlavou a pohostinnost. Samozřejmě jsme na oplátku nabídli stejné služby, pokud ony navštíví Brno.

Naposledy jsem si chtěl vychutnat vídeňský cyklo heaven a vydal se na nádraží na kole, zatímco Radka jela Šalinou. Cesta přes celé centrum mi netrvala ani 20 minut. A to jsem se stihl ztratit v Prátru a vyfotit pár selfíček 😀 .

Pršelo často, ale ani jednou jsme za ty tři dny nezmokli. Těch pozitiv bylo více, ale po ztrátě kola, se hůře hledala.

Stanoviště Student Agency jsem chvíli hledal, i přes to, jsem byl na místě dřív, než Radka. Naštěstí jsme se včas shledali. Měli jsme hodinku k dobru, kterou jsem využil k nachystání kola k přepravě. Včera jsem v kontejneru plného věcí pro uprchlíky, hledal plachtu, do které bych mohl zabalit kolo. Nařízení totiž praví, že kolo pro přepravu autobusem, musí být zabaleno tak, aby neznečistilo ostatní zavazadla. Naštěstí jsem si vzpomněl na obří pláštěnku, kterou jsem pro jistotu vezl v batohu. Ta posloužila skvěle.

Přijel protivný řidič Studentu. Kolo jsem měl pečlivě nachystané, ale řidič se moc netvářil. Na otázku řidiče „Kam s tím kolem?“ jsem měl sto chutí odpovědět, že do autobusu. „Do Brna“ odpověděl jsem, raději. „Tak to je za kilo“, řekl řidič a nalepil na pláštěnku lístek o nadměrné přepravě.

Uff, no děcka, místo poklidného výletu do Vídně to bylo třídenní dobrodružství od začátku do konce, na které ale nikdy nezapomenu 🙂 .

A díky všem, kteří se prokousali až do konce! 🙂