33. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (10.8. až 16.8. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Halušky jsem naposledy vařil snad v Líšni. Když na něco dostanu chuť, musím to mít i když zrovna nemám síto na halušky 😀 . Trvalo to, ale navařil jsem hromadu se spoustou slaninky a bryndzy 🙂

Úterý

1. den Údolím Chvojnice a Oslavky

O půl deváté už sedíme ve vlaku a jedeme na výlet! Do noci jsem pracoval, proto tak nezvyklá snídaně.

Tentokrát jsme s Bučim sami. Klára musí do práce, ale přijede za námi i s Deniskou ve středu v noci. Po hodinové jízdě vystupujeme v Kralicích nad Oslavou. Pochází odtud Bible kralická, byla by škoda nepodívat se na místo s památníkem, připomínající její autory.

Už po cestě z nádraží mi došlo, že dnešek bude náročný. Těžce naložený batoh se mi zařezává do ramenou a tlačí na bedra. Navzdory bolestem, vydáváme se po modré do Údolí Chojnice. Za Olšinským Mlýnem jsme prošli pod vysokým železničním mostem. Cedule s nápisem „Soukromý pozemek“ nás ale upozornila, že jdeme špatným směrem. Nicméně, bylo tu hezky.

Vrátili jsme se zpátky, našli správnou cestu a pokračovali po proudu řeky Chvojnice. Šipka z větví na cestě mě dovedla ke krásnému fleku s boudou. Doplnili jsme tekutiny, seřídili orientační smysly a pokračovali v cestě.

Dorazili jsme k soutoku se sudickým potokem. Roste tady lískáč, ořechy jsou ale děravé a plné červů. Škoda, dostal jsem chuť. Cesta se několikrát křížila s říčkou, naštěstí panuje sucho, je málo vody a projít se dá bez brodění.

Dvakrát jsme potkali srnky. Jen jsme stáli a koukali z očí do očí. Jedna mě dokonce nechala vyměnit objektiv na tele, ale výsledná fotka stojí za prd 😀 .

Máme za sebou 13 kilometrů a odpočíváme u Senoradského mlýnu. Chvojnice se tady vlévá do Oslavy. Doplnili jsme cukry, zchladili nohy v řece. Nechce se mi zacházet do kopce na zříceninu Kraví hora, opustili jsme tedy stezku a vydali se intuitivně přímo proti proudu Oslavy. Dlouhou cestou, až pod Vlčí kopec jsme procházeli chatařskou oblastí. Spousta místních se koupalo v řece, tiše jsem záviděl.

Tady si se mnou začala pohrávat psychika. Cesta sice vedla rovinou, ale těžký batoh, jakoby byl čím dál těžší. Pod Vlčím kopcem jsem batohu odlehčil osvěžujícím pomerančem. To mi dodalo sílu a odvahu do kopce přede mnou. To jsem ještě netušil, že to nejhorší z celého dne, mám teprve před sebou.

K Lamberku mě dotáhla nová naděje, že bych přeci jenom mohl být v Umíraydě za světla. Nebo že tam vůbec dojdu.

Odtud vedla otřesná cesta po skalním hřebenu, dalece se podobala úzké pěšince, kterou chodí lesní zvěř. Kluzké břidlicové balvany se pode mnou sesouvaly, několikrát jsme přelézali popadané kmeny stromů. Chudák Buči se strachem raději držel za mnou.

Málem jsem se zhroutil, když mi u rozcestníku došlo, že půlkilometrový úsek napříč skálou jsme šli bez přestávky hodinu. V takovém terénu má člověk velice zrádný odhad vzdálenosti.

Taky mi dochází voda. Na začátku cesty jsem nesl 5 litrů, teď mám sotva litr. A to jsem byl na malé jen jednou, všechno jsem vypotil.

Konečně jsme narazili na cestu, která je mi známa. Šli jsme tudy s tátou v roce 2013 do Březníku. To mi dodalo novou naději. Další hodinu jsem šel ke Zlaté podkově. Do úplné tmy zbývala zhruba hodina a já měl na mysli jediné: přebrodit řeku, aniž bych do ní spadl a aby ve srubu nikdo nebyl. Mé prosby byly vyslyšeny.

Rychle jsem rozdělal oheň, nachystal spaní a v ten okamžik padla tma. Večeřel jsem za svitu čelovky.

Mám za sebou vyčerpávající den, kdy je člověk závislý jen sám na sobě. V nohách kolem 30 km. Teď, když sedím u ohně, v ruce pívečko (sice teplý, ale díky za něj), nemám prostor myslet na blbosti. Hlavu mám prázdnou, je to totiž nejlepší výplach mozku.

Konečně ležím na měkkém molitanu, chci usnout, ale svaly mi to nedovolují. Jsou stále napnuté, jakoby nevěřily, že pro dnešek je to vše.

Středa

2. den Údolím Chvojnice a Oslavky

V noci mě několikrát vzbudilo šramocení myší. Pořád něco chroustaly v obložení nad hlavou. Kromě toho mi nedalo spát dusno.

Vycházím ze srubu a vítá mě sluníčko. Rozdělal jsem oheň a převařil vodu z řeky. Na pití už kromě piva a mléka nic jiného nemám, tak se z toho snad neposeru :D. Snídám vločky s mlékem, poté kávičku.

Celý včerejší den jsem se těšil na tento okamžik. Voda je teplá, ale i tak osvěží. Vypral jsem sebe i propocené oblečení.

V boudě jsem našel pár starých časopisů Karavana, příjemné počteníčko. Sedím, odpočívám. Oheň nechávám vyhasnout, nemá význam jej nadále živit, dřeva je málo.

Na obloze krouží káně a dává to hlasitě najevo. V dálce je slyšet přibližující se bouřka, vítr se zvedá. Je dusno. V Sedlecu mají na letišti asi cvičení, od rána jsou slyšet vojenské vrtulníky. To jediné mě ruší od poslechu šumění řeky. Rychle jsem se pustil do sběru a řezání dřeva, dokud je suché. Pak jsme jen seděli a čekali, dokud to nepřišlo.

 

Všude kolem už panoval slušnej slejvák, nad boudou kapkám chvíli trvalo, než propadaly hustým porostem. Využil jsem svěžího vzduchu, sedl si na zápraží a psal deník.

Od blesku po hrom jsem napočítal sotva do dvou. Déšť, který příroda tolik potřebovala, je tady. Schovali jsme se do srubu a čekali.

Náhlé přepadení hladem jsem napravil studenou, ale výbornou pikantní klobáskou. Dostal jsem chuť na pívo. Jenže to se chladilo dole v řece. Co naplat, když jde o pivo, musím do deště 😀 .

Silně pršelo přes hodinu. Pak najednou ticho, jen ze stromů odkapávalo. Voda se začala ihned vypařovat a les se ponořil do mlhy.

Připadám si jako v pralese. Teplota náhle klesla o devět stupňů a hned se lépe dýchá, než při 30°C. Řeka je najednou hlasitější, jakoby měla nový přítok.

Kolem 11. hodiny večerní mají přijet vlakem Deniska s Klárou do Náměště. Naplánoval jsem si, že přesně v 7 hodin vyrazím směr nádraží a z taktických důvodů počkám v hospůdce. Tak se taky stalo. V 19:00 jsem zavřel na petlici a vyrazil proti proudu rozbouřené Oslavky.

Připadal jsem si jako v jiném světě. Ve světě, kde se neodpouští. Bouřka byla silná a několik stromů teď nedobrovolně tvoří nové mosty přes řeku.

Vyšli jsme z lesa a slunce zrovna zapadalo za obzor u Zňátek.

S příchodem tmy, dorazil jsem do Náměště a hledal hospodu. Kousek od nádraží jsem zapadl do paluše U Cafourků. Na dveřích jsem si všiml otevírací doby do 22 hod, vidím to tak na dva kousky, potom se budu muset přemístit.

Pozdravil jsem a tiše si sedl ke stolu se zeleným ubrusem hned u dveří. U dvou stolů naproti seděli typičtí štamgasti z vesnice a mastili karty. Objednal jsem si jedno orosený a nevědomky se zaposlouchal do hlášek místních vožungrů 😀 . Já nevím, jestli je to tím, že jsem dva dny neviděl živáčka, ale dost jsem se musel držet, abych se těm jejich hláškám nezačal smát nahlas. Tady je pár z nich:

„Hraješ vo love vole, musíš bejt vodvážnej vole. Piky, kule, rum!“

„Štyry a štyry je vosum, zahajuju útok pánové, herce! Ty vole, já su tak vožralej, že ani nevidím, co mám v ruce.“ 😀

„Hraješ pěkně, ale pomalu. Franto, díky za chválu, ale na řadě seš ty!“ 😀 😀

Zacinkaly peníze a Pepek (za tu chvíli jsem poznal jejich jména, Pepek, Franta, Karel a Milan) prohlásil: „tak to vidíte pánové, koule to vyhrály.“

Nerad bych byl spatřen při focení, proto je ta fotka tak mázlá 😀 .

Před desátou hodinou servírka zvedla židle na stoly, jako ve škole po vyučování a to pro mě bylo znamení k zaplacení. Už dlouho jsem neměl pivko za dvacku. Nechal jsem dýško v podobě jednoho pivka a požádal o naplnění lahví na vodu. Do teď poměrně zašklebená servírka, rozzářila se jako vánoční stromeček, popadla lahve a ochotně napustila vodou. Takové dýško asi dlouho neviděla 😀 A nebo byla prostě jen hodná.

O pět kilo těžší batoh jsem hodil na záda a po boku s Bučim vyrazil na noční prohlídku Náměště. Hledali jsme další otevřenou hospodu. Některé uličky jsou malebné, a to jich tu moc nemají.

Stejně jsme se vrátili o pár vchodů vedle původní hospody – do herny na rohu Náměstí Míru. dal jsem Bučimu důvěru a nechal ho hlídat batoh na lavičce venku. Je to rozenej hlídač, vrčel na každého kolemjdoucího. Dali mi pivko do kelímku a mohl jsem si ho tak vychutnat na čerstvém vzduchu a užívat si pocit cizince v cizím městě.

Všechno se vyvíjelo skvěle, holky měly přijet vlakem za necelou hodinu a v 1 bychom mohli být zpátky ve srubu. Po dvou dnech jsem se rozhodl zkontrolovat telefon. Spousta nepřijatých hovorů, většina od Kláry. Za chvilku mi volá nasraná:

„To mi to jako nemůžeš zvednout? Já vůbec nevím, kde jsme. Nastoupily jsme do špatnýho vlaku a poslední zastávka, kde jsme mohly vystoupit, byla v Horních Heršpicích. Co máme teď jako dělat? Tady je tma, kolem jsou jen nějaký fabriky. Já se na to fakt vyseru. To byl poslední vlak, kterým jsme dneska mohly jet. Nevím, co mám dělat. Víš co, já ti zavolám za chvilku, až se dostaneme z té tmy. Zvedni to pak!!“ .

Exnul jsem pivo a šel si pro nový. Za chvilku mi volá zpátky: „No, tak dobrý. Volala jsem tátovi, ale ten už měl v sobě pivo. Tak jsem zkusila brášku Benyho a za chvilku se pro nás otočí a doveze nás autem do Náměště.“

Pohoda, situace je zachráněna, jen moje čekání se protáhne tak o dvě hodiny. Domluvili jsme sraz na parkovišti u Penny, kde jsem čekal a pocucával pivko z kelímku.

Pomalu jsem usínal, když jsme se po půlnoci konečně dočkali. Holky vytáhly chudáka Bennyho z postele, ale nasmáli jsme se 😀 . Ach to cestování vlakem. Před pár lety jsme jeli omylem do Pardubic, nedávno jsme přejeli zastávku a teď toto 😀 . Naštěstí jsou tu a já neumřu hlady, páč vezly nové zásoby jídla.

Byla to nutná dávka civilizace a teď hurá zpátky do temných lesů! Čeká nás noční putování dlouhé 10 kilometrů.

Za svitu čelovek jsme dorazili k odpočívadlu a chvilku si dáchli. 1:45 v noci.

Před srubem jsme rozdělali oheň a grilovali špízy s kuřecím masem. Spát jsme šli o půl 5. Pro Denisku je to první výlet na Oslavku a jsem si jistý, že na něj nezapomene 😀 .

Přidávám snímek fotografie z analogu:

Čtvrtek

3. den Údolím Chvojnice a Oslavky

Zaslouženě jsme spali dlouho. Probrala mě až o proti včerejšku studenější voda řeky. Umyl jsem ešusy a vypral ponožky.

Po ranním relaxu, kávičce a později obědu jsme se s Deniskou šli koupat na Zlatou podkovu. Za kameny se ukrývala hluboká tůně s písčitým dnem. I pár temp tady člověk udělá.

Jen tak jsme s Deniskou blbnuli a užívali slunečného dne 🙂 .

Po zbytek dne jsme odpočívali, chystali dřevo (teda já chystal dřevo 😀 ) a pořád něco jedli.

Vždycky se snažím nachystat co nejvíc dřeva. Abych tady nechával víc, než jsem spálil. Ne vždycky je totiž čas na hledání dřeva a je fajn mít nemalou zásobu. Vlastně včera i dnes jsem rozdělával oheň potmě a zásoba suchého se hodila. Břízka sice trochu zmokla, ale za pár dní pod střechou vyschne a pohoří jedna radost.

Holky se najedly a málem vytuhly už u ohně 😀 .

Přidávám snímky vyvolaných fotek z analogu:

 

Pátek

4. den Údolím Chvojnice a Oslavky

V lese rád vstávám dřív. A většinou se do toho nemusím nutit. Krásně stihnu rozdělat oheň, připravit snídani a čekat na ostatní. Již tradičně jsem posnídal bannock.

Po snídani jsme sbalili saky paky a po společné fotce vyrazili na vlak směřující do civilizace.

Deniska mi doma ukradla čepici Foto Forest a toto je důkaz, že sluší i holčinám 🙂 .

Klára v půli cestě odhodila batoh a odmítla pokračovat. Lekl jsem se, že začne hledat wi-fi. Že prý má moc těžký batoh. Až jsem se zastyděl.

Jak je známo, Buči je magor a skočil ve Zňátkách do místního žabince 😀 .

Ze zahrady jsme si přes plot nakradli výborné šťavnaté švestky 🙂 .

Čím blíže jsme byli obchodu, tím se zvyšovalo naše tempo chůze. Div jsme ke konci neběželi. V Penny holky nakoupily zásoby do vlaku. Ten měl asi deset minut zpoždění, což nám hrálo do karet a alespoň jsme mohli vydechnout a posvačit.

Po zjištění, že sedíme ve správném vlaku, přišla chvíle na srandičky 😀 .

Bohužel, já jedu z lesa rovnou do kanceláře. Mno, musí se občas vydělávat. Na tento výlet budu vzpomínat v nejlepším, stejně jako na všechny ostatní 🙂 .
Toto je celá trasa:

Přidávám snímky vyvolaných fotek z analogu:

Sobota

Ráno přijela máma a dovezla starou autodráhu na prodej. Taky kvítko pro Kláru, má totiž dneska narozeniny!

Odpoledne se k nám nahrnula spousta veselých kamarádů s dárečky a úsměvy na tvářích 🙂 .

Benny se chopil toho, co mu jde nejlíp. A ty burgery byly podle Lucky nejlepší, za celou naši grilovací sezónu!

Gituška s Damiánkem taky dorazili.

Po šampáňu jsme hráli Activity.

I z lahve se pilo. Já naštěstí medového Jacka pořád nemůžu ani cítit (po mých narozeninách 😀 ).

Společná s Klárou 😀 .

Fragmenty z onoho večera:

Přidávám snímky vyvolaných fotek z analogu:

 

Neděle

S mírnou kocovinkou (rozuměj silně pod vlivem) jsme se šli podívat na charitativní bazárek Tibet. A samozřejmě jsme neodcházeli s prázdnou. Vykoupil jsem všechny rámečky na fotky, žádný jim tam nezůstal 😀 . Výtěžek půjde na pomoc opuštěným zvířátkům.

Doma jsem zarámoval hned několik fotek a měl jsem z toho obrovskou radost 🙂 .