22. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (25.5. až 31.5. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Jel jsem dědovi pomoci zabetonovat podlahu v koupelně. Prvně jsme usadili odpadní trubky do štěrku, zarovnali a nakonec zalili betonem.

Po práci jsme šli do podkroví a garáže nafotit Lego stavebnice a součástky, které se pokusím prodat. Leží bez využití od té doby, co děda zrušil obchod.

U kávy se potom děda rozpovídal o fotkách z mládí, když působil jako dobrovolný jeskyňář v Moravském krasu.

Toto jsou babiččiny kaktusy. Zdaleka nejsou všechny. Vzpomínám, jak jsme za mlada chodil s babičkou na výstavu sukulentů a kaktusů za řekou u Obi.

Úterý

Přišel mi balíček s novým batohem! Čím častěji jezdíme na výlety a cestujeme vlakem, tím více mě obtěžoval velký vojenský batoh Alice. Cestování s tímto batohem byl velký problém a na delší cesty nebyl moc pohodlný. Poslední týdny jsem pročítal recenze a hledal nejlepší poměr cena/výkon.

Až jsem šel kolem obchůdku Kudrna na nádraží a všiml si vystavených batohů. Hned jsem si ten největší vyzkoušel a zamiloval se. Byl to právě batoh Prima Trekker 75. Jen jsem si ho vyčůraně objednal levněji přes internet 😉 . Za cenu necelých 2 tisíc jsem snad nemohl udělat lépe. Kvalitně a funkčně vypadá dobře, i recenze tomu napovídají, ale to všechno prověří praxe.

A abych měl novou výbavou na cesty kompletní, jel jsem koupit i novou čelovku 🙂 .

Jsem rebel! 😀

Svítí i červeně, takže světlo nemusí budit spoluložníky 😀 .

Odhodlal jsem se ponořit kožený obal do vody aby změknul a šel natáhnout na deník, který je o centimetr větší.

Středa

Navštívila nás Lucka a odjížděla až jedničkovým rozjezdem 😀 .

Čtvrtek

Po sto letech jsem se potkal s bývalou gostolačkou Vlaďkou. Chtěla vidět bučiho, tak jsme zašli na jedno do Lužánek, to dává smysl 😀 .

Večer jsme zašli na ohňostroj na Špilasu. Místo jsme moc nevychytali, stejně asi jako tisícovka lidí kolem nás 😀

Lucka při odchodu sbalila otevřenou Coca Colu do kabelky 😀 Naštěstí si polila jen rifle a boty 😀 . Na Čáře jsme koupili vanilkovou Colu sladkou jak cecek a na chvilku se vyvalili na Moraváku.

Pátek

Proběhl jsem oblíbené sekáče ve městě a našel super kousky.  Taky jsem koupil další nové ponožky do vysokých bot. Těch není nikdy dost.

Zítra jedeme na třídenní výlet napříč vrchovinou Chřiby. Původně to měla být 4 denní výprava, ale v pondělí musím na pracovní schůzku, tak se vrátíme abych ji stihl.

Sobota

1. Den výletu napříč vrchovinou Chřiby

Nasadil jsem klobou a to znamená, že jedem na výlet! Brzy ráno jsme vláčkem vyrazili na třídenní putování napříč Chřiby. Po hodině a čtvrt jízdy jsme vystoupili ve vesnici Bohuslavice, kde nám přátelský domorodec ukázal správný směr. Cesta vedla do kopce, přes louky až do listnatých lesů. Stromy zde byly urostlé a majestátní. Pomalu jsem pokukoval po nádoru, které se na stromech řídce vyskytují a mohl ze něj vyrobit tradiční laponský hrneček kuksu. Moc jsem jich neviděl.

 

Stojíme pod kopcem Velká Ostrá, odkud je krásný výhled. Myslím, že za námi jsou vidět vrcholky Bílých Karpat.

Nad Zavadilkou byl taky překrásný výhled. Dole se rozkládá malá chatová oblast Zavadilka.

Z nového batohu jsem nadšený. Nejen, že jsem do něj nacpal vše, co jsem potřeboval, ale zvykl jsem si na něj tak rychle a ani nevím, že jej mám na zádech.

Třeba později napíšu recenzi, ale už teď batoh Prima Trekker 75 l doporučuji.

Za Zavadilkou jsme posvačili tousty z domu a Kája rozdělala první ochucené pivko. Další zastávku jsme udělali na Moravských loukách, kde jsem našel ne příliš pěknou kešku. Ovšem louky byly krásně rozkvetlé.

 

Blížilo se půl třetí odpoledne a my konečně dorazili ke zřícenině téměř 700 let starého hradu Cimburk. Pár kilometrů zpátky postihla Kláru krize, tak se delší pauza hodila.

Představoval jsem si pár holých kamenů, ale zřícenina mě svým rozsahem překvapila. Před bránou stála bouda a v ní seděla dobově oděná slečna, která nám za pár drobných půjčila průvodce hradu. Na nádvoří jsme se nedostali, protože zde právě probíhaly pivní slavnosti.

Posadili jsme se pod strážní věž, která neměla vchod u země. Lezlo se do ní po žebříku oknem několik metrů nad zemí, kvůli případnému obléhání.

Taky jsem se dověděl zajímavou věc o točitých schodištích. Ty se na hradech schválně stavěly jako pravotočivé, aby při napadení byli útočníci nuceni vzít svůj meč do levé ruky (jinak by se jim šlo špatně). No a v levé ruce jim to většinou s mečem moc nešlo, takže domácí byli ve výhodě.

Další zajímavost je že hradů s názvem Cimburk je u nás povícero.

Průvodkyně také odpovídala na dotaz jednoho návštěvníka ohledně vody. Hrad prý neměl vlastní studnu, vodu pumpovali (už v té době znali pumpu) potrubím z údolí. Písek výborně fungoval jako filtr.

Máme za sebou 12 kilometrů a pokračujeme dál. Jen co jsme opustili hradby, obloha zčernala, začal s námi mávat silný vítr a kapky deště na sebe nenechaly dlouho čekat. Pro naše štěstí jsme právě dorazili k malému altánku u studánky U Mísy, když se silně rozpršelo. Za chvilku byl altánek plný turistů. Zvláštní, jak se všichni sešli ve stejný a pravý čas 😀 .

Po půl hodině vydatného letního deště jsme v příhodném okamžiku opustili suché přístřeší a vydali se, jak jsme po pár kilometrech poznali, špatnou cestou. Místo po červené jsme šli po zelené a dost nám to zkomplikovalo další vývoj cesty.

Za každou cenu jsem se potřeboval podívat na Kazatelnu, nikdy totiž nevím, kdy bude další příležitost. Kopcem strmým tak, že když jsem před sebe natáhl ruku, dotýkal jsem se země, jsme se vyškrábali na vrchol Ocásek.

Ocásek!

Nacházeli jsme se v přírodní rezervaci a okolí připomínalo džungli. Ocásek je nejvyšší vrchol jihovýchodního hřebene Chřibů.

 

Jako bychom svým příchodem aktivovali sluníčkový spínač. Bylo po dešti, mraky se vypařily a svítilo sluníčko 🙂 .

Užívali jsme si krásný výhled a hřejivé sluneční paprsky.

Klára měla dost, ale pivko přeci jenom trošku pomohlo 🙂 .

Sundal jsem „proti dešťovou ochranu“ na batoh a pokračovali jsme tentokrát správným směrem ke Kazatelně.

Dokázali jsme to! Došli jsme ke Kazatelně. Z dálky k nám doléhal zvuk kytar z pivních slavností na Cimburku.

Není to dokázáno, ale Kazatelna dřív opravdu možná sloužila jako kazatelna a traduje se, že již v 9. století z ní kázal moravský arcibiskup Metoděj.

Zajímavá je také pověst o zábradlí, které bylo později ze skály odstraněno. Při odlévání zábradlí prý vznikalo tolik dýmu, že si lidé dole ve vesnicích mysleli, že se v kopcích probudila k činnosti skrytá sopka. Tehdá se o tom prý mluvilo i za velkou louží a velká popularita přitahovala cizince, na kterých vydělával místní hospodský. Ten se chopil příležitosti a jezdil na horu vytvářet kouřová oblaka, aby v lidech zachoval domnění o nově činné sopce.

Já su tak šťastnej 🙂 .

Toto byl pro mě cíl dnešní cesty a jsem rád, že jsme to nevzdali.

Poslední 4 kilometry dnešní cesty byly utrpení, k usedlosti Na Pile vedla jen asfaltka. Zase jsme se přesvědčili, že červené jsou opravdu nejnáročnější turistické stezky. Já si vyslechl pár sprostých nadávek a dokonce i výhružek 😀 .

Hledal jsem místo vhodné k rozdělání ohně a postavení stanu. I když nedávno pršelo, les byl vyschlý na troud. Nemohli jsme riskovat rozdělání ohně v přírodě.

Došli jsme až k velkému altánu s krbem. Nebyli jsme sami, kdo zde dnes našel útočiště. Tři vandráci se psy nám ale vyšli vstříc a přizvali nás k sobě. Mohli jsme posedět a prohodit pár slov, jediné na co jsme se zmohli bylo rozdělat stan na dlážděné zemi, opéct klobásky nad ohněm a ulehnout na tvrdou podlahu. Zítra nás čeká výšlap na hrad Buchlov.

Neděle

2. Den výletu napříč vrchovinou Chřiby

Je ráno. Spolunocležníci posnídali a vydali se svojí cestou. Jsme rozbití jak cigánský hračky, káva nás snad postaví na nohy.

Posnídali jsme, v Račí studánce nabrali vodu a vydali s vstříc novým dobrodružstvím.

Po pár kilometrech chůze jsme překročili nebezpečnou dálnici a příkrým kopcem se vyšplhali na hrad Buchlov.

Hospoda pod hradem U Špalka byla narvaná k prasknutí. Mohl jsem si dát klobásku, ale tu jsem měl na večeři. Bučimu se ta udírna taky nelíbila 😀 .

Celý den jsem se těšil až si dám gulášek, jenže nenažranec předemnou mi ukradl poslední porci 😀 . Musel jsem sežvejkat smažák s hranolkama. Pivkem jsme otupili smysly a hodili batohy na záda. Plánovaná hodinka na oběd se protáhla na dvouhodinový odpočinek.

Prošli jsme okolo krásného penzionu Zikmundov, když jsme se museli zastavit a zamyslet. Turistická stezka vedla napříč oploceného výběhu plného krav a býků. Neobvyklé. Normálně bych zvedl plot a nenápadně a tiše prošel. Jenže Klára dostala záchvat, že půjde maximálně tak hledat zastávku na autobus do Brna 😀 .

Pravda, že takový běžící půl tunový býk naháněl strach i mně. Sebral jsem odvahu a zatímco se Klára s Bučim uklidňovali, šel jsem stezku prozkoumat. Nebylo tak těžké vymyslet, kde oboru bezpečně obejít, spíš přemluvit Kláru, aby neseděla jako hromádka neštěstí a vydala se se mnou.

O dvě hodiny později už jsme odpočívali na rozcestí u Vlčáku, mlsali čokoládu a všechno bylo fajn 🙂 .

K nejvyššímu vrcholu Chřibů to byla hodinka chůze. Tlačil nás čas, tak jsme k Brdu ani neodbočili, čímž jsme přišli o krásný výhled při západu slunce. Po malé pauze u velkého altánu jsme pokračovali další 3 kilometry do Bunče. Docházela nám voda, chvilku jsem hledal studánku, abych zjistil, že je vyschlá.

Poslední 2 kilometry byly nekonečné. Klára si sáhla na dno. Nemusela se ani přiznávat, bylo to vidět 😀 . Prý už nikdy víc, jinak půjdu sám. Měli jsme opravdu těžké batohy. Na psychice moc nepřidávalo špatné turistické značení na několika úsecích. Několikrát jsme si zašli, jindy jsme doufali ve správný směr.

Teprve před devátou jsme dorazili ke Komínským skalám, kde jsme se utábořili. Moc pohodlné to nebylo, stan jsme měli ve svahu přímo pod hlavním převisem, který je využíván lezci jako boulder. Setmělo se a v závětří pod skalou jsme rozdělali oheň.

Ohniště tady už bylo. Byli jsme přesně 500 metrů nad mořem, foukal silný vítr, až jsme si mysleli, že to přižene bouřku. Větve se ohýbaly a vydávaly strašidelné zvuky.

Povečeřeli jsme guláš s fazolemi, otevřeli slavnostní pivko a chvilku vydechli u ohně.

Za dva dny chůze s těžkými batohy jsme ušli přes 40 kilometrů. Bylo to náročné, ale poznali jsme velký kus Chřibů a o to šlo. A ten výhled stál na všechno to utrpení.

Těžko se vlezeme do stanu s Bučim, natož s dvěma 75 l batohy. Pro jistotu jsem je dal do pytle, kdyby se rozpršelo, museli bychom utéct do malého altánu pod skalami.

Dřív, když jsem jezdil na výlety s tátou, nebo na táboře, neuvědomoval jsem si, jak moc energie a úsilí stojí takový výlet. Všechnu tu „špinavou“ práci za mě udělal někdo jiný. Teď je to všechno zodpovědnost na mně. Naplánovat trasu, nastoupit na správný vlak 😀 , najít místo na spaní, postavit stan, rozdělat oheň, uvařit jídlo… A to jsou přesně věci, které dělají výlety dobrodružné. Vždycky se může něco pokazit a je potřeba počítat se změnou plánu.