17. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (20.4. až 26.4. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Spustil jsem novou funkci na blogu. Pokud chcete dostávat informaci o nově vydaném Týdeníčku, stačí se přihlásit k odběru a žádný Týdeníček vám neuteče 😉 . Přihlásit se můžete tady na stránce vpravo, nebo přímo zde: [wysija_form id=“2″]

Jen zadáte email, potvrdíte a vždycky po vydání týdeníčku vám přijde na email zpráva. A pokud bude odběratelů trošku víc, zavedu třeba nějaké bonusy pouze pro odběratele 😉 . Co třeba moje fotka dle vlastního výběru v tištěné podobě? Byl by zájem ❓ .

Původně jsem chtěl týdeníčky vydávat hned v neděli po uplynutí týdne, ale těch zážitků a fotek na zpracování je tolik (a to je dobře!), že jsem stále ve skluzu. Zásadně se totiž držím pravidla, že raději půjdu něco zažít, než abych seděl u počítače a sepisoval zážitky do týdeníčků. To bych totiž za chvíli neměl o čem psát 🙂 . Takže aspoň takto jsem chtěl omluvit zpoždění, které se snažím postupně napravit a zároveň dát čtenářům možnost dozvědět se o každém novém vydaném týdeníčku 🙂 .

Byli jsme se projít s Bučánkem k řece. Vůbec se nebojí do ní sám od sebe skočit. Taky pořád musí kousat klacíčky. Zoubky už má skoro všechny a pořád rostou.

Večer dostal masíčko.

Úterý

Pokud vás zajímá příroda a vše kolem ní, měli byste si udělat hodinku a půl čas a podívat se na tento dokument. Je o lovcích (traperech) z ruské Sibiře, kteří se stále (v 21. století) živí lovem kožešin, sběrem lesních plodů a rybolovem. Nemalá část pořadu je věnována i psům, jako pomocníkům při lovu. Drsná krajina si vyžaduje drsné lidi.

Šťastní to lidé – rok v tajze

V ŘEMPU na Cejlu jsem koupil pevnou povoskovanou sedlářskou nit a jehlu s tupou špičkou. Zítra se pustím do dalšího projektu 🙂 .

Středa

Materiál a prostředky na výrobu už mám, tak jsem s chutí pustil do výroby koženého obalu na můj Moleskine deník. V plánu mám využít odřezky různých tvarů, ty nařežu tak, aby po sešití tvořily obdélník a pokryly celý deník.

S kůží se pracuje moc dobře. Našel jsem stejně tlusté kousky kůže, odřezal různé záhyby a na papír obkreslil tvar deníku. Hurá, to by bylo, teď zbývá vše sešít dohromady.

Tupou stranou příborového nože jsem po obvodu udělal rýhu, která povede nit. Šídlem a kladívkem jsem vytvořil díry 4mm od sebe.

Prvně jsem si nanečisto na nevhodných odřezech vyzkoušel typ stehu. Jde to silou, pomáhám si kombinačkami. Takový křížový steh vypadá dobře a mohl by i fungovat.

Práte se, proč to neudělám ze jednoho kusu kůže? Protože k dispozici mám pouze malé odřezky a jeden kus kupovat nechci, chci pracovat s tím, co mám. Dalším důvodem je originalita, takový obal sešitý z různě velkých kusů kůže určitě nikdo nemá. Dá to práci, ale je to zábava 😀 .

Sešil jsem první dva kousky a pokračovat budu příště. Teď už musím do práce.

Po příjezdu do kanceláře se mi udělalo tak zle, že jsem si musel hned lehnout na pohovku. Asi hodinu se mnou škubala zimnice, sotva jsem došel na záchod. Musel jsem to vzdát a jít si domů lehnout. Takhle zle mi dlouho nebylo. A pozor, není to z chlastu ani z práce 😀 .

Čtvrtek

Lítám od postele na záchod. Asi umírám nebo co. Mám v sobě několik prášků a teprve večer přicházím k sobě. Rád bych něco dělal, ale moc to nejde. O víkendu musím být v pohodě, pojedeme totiž na dlouho plánovaný výlet na Oslavku!

Pátek

Jel jsem do Bystrce za tátou pro holínky. Zítra na Oslavce je budeme potřebovat při přecházení řeky.

Včera jsem měl svátek a táta mě překvapil dárkem. Dostal jsem magnesiový podpalovač s křesadlem. Hned zítra jej musím vyzkoušet v akci 🙂 . Dokonce to byla jedna z mnoha věcí na mém seznamu, které jsem měl v plánu pořídit. Škrtám si 🙂 .

David je prý dobrej gólman, vyzkoušeli jsme 😀

.

S holínkami pod paží jsem odešel za mámou. Dostal jsem napapat a s fungl novým batohem pro Kláru jel domů.

Sobota

Letos potřetí, celkově popáté se vydáváme do nejkrásnějších míst v blízkosti Brna. Jo! Jedeme na Oslavku! Jako obvykle nás do Náměště dopravil rychlík Vajgar 666.

Počasí nám přeje a já pod splavem zkouším vodu. Mokrá a studená.

Dlouho jsem básnil, jak tento výlet nebude jen nudný přesun z bodu A do bodu B. Tentokrát to bude jiné dobrodrůžo. Že jsem psychickou přípravu nepodcenil se ukázalo hned při prvním odvážnějším návrhu – přejít železniční most. Koukal jsem s otevřenou pusou, Klára neměla námitky 🙂 .

Taťka tady má podobnou fotku. Letos v srpnu to budou už 2 roky. A vůbec, proč nepřipomenout 34. týdeníček 2013, na ten výlet nezapomenu 🙂 .

Nad kaňonem, kde projíždí vlak jsme poprvé shodili batohy, zakousli tousty s vajíčkem a osvěžili se energy drinkem Smarty. Pěkně sladkej patok to je 😀 .

Počkali jsem na vláček a vydali se po červené směrem k Vlasákovi.

Zpočátku měla Klára problém s batohem, ale stačilo poštelovat vázání a za chvíli si zvykla. Ono to není bůhvíjak kvalitní batožina, na takové trajdání to bohatě stačí.

Dobrých deset minut jsme stáli a koukali jak si mistr pohrává se stromy, jakoby to byly sirky. Květina na fotce je Orsej Jarní, jak jsem později zjistil z atlasu.

Nikam jsme nespěchali, kde se nám líbilo, tam jsme poseděli a sledovali řeku. Toto je už za Vlasákem.

Kláře to slušelo v klobouku po mém dědovi 🙂 . Od teď s námi bude jezdit na všechny výlety. Ten klobouk myslím!

Brzy jsme přišli ke skalám. Chvílemi jsem Kláru nepoznával. Bez řečí šla, chytla se řetězů a v klídku přešla na druhou stranu. Zrovna na této fotce je vidět i část bobří hráze, která je opravdu mohutná. Viděli jsme několik kmenů ohlodaných od bobrů.

Ve zdraví jsme dolezli na Zlatou podkovu. U poslední skály jsem si musel sundat batoh, vyzvednout Bučiho a teprve pak sám vyšplhat. Nutno dodat, že na štěně si vedl mnohem líp, než poseroutka Staffy před dvěma lety. Je to pašák.

Jsme na břehu, kde jsou krásně dokulata omleté kamínky.

Tak kudy dál?

Jak moc si Klára přála, bych spadl do řeky při skákání na tento kámen 😀 . Málem se mi to podařilo.

Náročnou cestou přes kameny a spadlé stromy jsme došli k místu, odkud nebylo jiné východisko, než brodění. Chvíli jsem strávil v zoufalé situaci uvězněn s batohem na skále a nemohl ani dopředu, ani zpět. V tom se na kameni přede mnou objevilo cosi chlupatého připomínající lasičku. Bobří ocas to ale nemělo, možná to byla kuna.

S 25 kg na zádech a se psem jsem nemohl riskovat pád ze skály, která nás dělila od boudy Plechárna. Slanil jsem pomocí vodítka uvázaného okolo stromu a přemýšlel, kde bude vhodné brodit.

To Klára na nic nečekala, v botách skočila do vody a vesele si to kráčela na druhou stranu.

No, zas tak jednoduše to nešlo a já se náramně bavil 😀 .

Však mrkněte na video 😉

Buči chvilku tesknil po Kláře na druhém břehu, po chvíli se odhodlal a skočil do vody. Nechal se unášet proudem a bez pomoci přeplaval, pašák 🙂 .

Schoval jsem foťák do pytle kdybych náhodou spadl, kolem krku jsem uvázal boty a na nohy si obul tlusté ponožky. To si osvědčilo. Voda tak nestudila a kameny neklouzaly. Holínky od táty jsme tahat nemuseli.

Zima mi byla, na rozdíl od Kláry jsem po zbytek cesty do srubu nečvachtal 😀 .

Měli jsme v plánu dojít po druhém břehu k boudě Kobra. Kvůli skále se nám to ale nepovedlo. Museli bychom se vydrápat nahoru a pak sejít zase dolů k vodě. Já neznám přesnou polohu srubu, tak jsme se na hledání vyprdli. Blížil se večer a my byli hladoví, Klára mokré boty, tak jsme šli na jistotu k Umírajdě.

Na vyzkoušení magnesiového křesadla od táty nezbývalo moc času. Světla ubývalo a čekala spousta práce. Rozdělali jsme oheň, nachystali spaní a pustili se do přípravy večeře. Ta byla dnes opravdu královská 🙂 .

Doma jsem si připravil směs na bannock, kterou jsem smíchal s vodou a připravil placku. Dnes jsem zkoušel takovou indiánskou placku na ohni poprvé.

První jsem trošku spálil, protože jsem neodhadl sílu žáru, druhý byl ale výborný 🙂 .

Mezitím byli hotové makrely. Moc jsme si pochutnali.

Boty i ponožky u ohně krásně vyschly.

Užili jsme si krásný večer u ohně. Stejně jako minule, dnes mi taky chybělo jedno pivko. Zase se mi do něj udělala miniaturní dírka a musel jsem jej vypít po cestě. Už jsem na to ale přišel, ty dírky do píva mi vždy udělá zavírací špendlík, kterým mám sepnutý obal na spacák. Vždycky se v batohu záhadně otevře a pivo pak stříká na všechny věci! Teď už si na to dám bacha.

Interiér Umírajdy mě od začátku fascinuje. Vlastně se mi líbí každý srub uvnitř. Má to své kouzlo. A jak je u mě zvykem, nehnu se z místa, dokud nevytvořím fotku na památku. Konkrétně tato fotka patří do malé hrstky těch, se kterými jsem jakš takš spokojený a povedly se mi podle mých představ.

Klára už usínala a Buči mi zahříval spacák, já ještě v klidu dopíjel pívo a pročítal zápisy v cancáku.

V knize se píše i o myšce, která tady bydlí a dělá po boudě svinčík. Za chvilku jsem šel taky do hajan 🙂 .

Přidávám snímek fotografie z analogu:

Neděle

Spalo se krásně a dlouho. Pod sebou jsme měli velké kusy molitanů, takže měkoučko a zima taky nebyla. Vstal jsem dřív a rozdělal oheň na snídani. Zbylo mi trochu směsi na bannock, hned šel na uhlíky 🙂 .

Mezitím se Klára s Bučim vyřítila z boudy 😀 .

Pomalu jsme poklízeli a chystali se na cestu na vlak do Náměště. Zapsal jsem naši návštěvu do cancáku, zavřel dveře na petlici a vyrazili jsme podél řeky do Náměště.

Pod boudou u řeky stojí konstrukce k trampské sauně. V takové sauně jsem byl naposledy na táboře v Borači.

Loučíme se Oslavko, ahoj!

Ještě poslední skok přes potok!

Na každém kroku v lese koukám, jestli nenajdu parůžky. Zatímco já našel mrtvou srnku, Klára sledovala až moc živého divočáka naproti.

Hlavně, že jsme měli čas vysedávat na odpočívadle a poslouchat místní rozhlas z vesnice Zňátky. Díky tomu nám ujel vlak 😀 . No co, aspoň se nám prodloužil pobyt v přírodě a na kraji města jsme si narychlo uvařili oběd. Sluníčko tak pálilo, že jsme ty fazole snad nemuseli ohřívat.

Další vlak jsme stihli 🙂 .

Měla s námi jet i Lucka, která nakonec z rodinných důvodů účast odřekla. Doufám, že se jen nebála mého strašení!?! 😉 . Nevíš o jakou srandu jsi přišla 🙂 .