12. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (16.3. až 22.3. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Zima je snad za námi, začíná jaro a všechno bude veselejší. Právě teď je nejvhodnější doba pro zasetí bylinek. V Bauhausu jsem koupil květináče (překvapivě misky pod květináč jsou dražší, než samotný květináč), několik druhů bylinek a zeminu pro výsev.

Při cestě domů z Bauhausu jsem hodil pěknou tlamu z kola. Jel jsem v klidu po rovné silnici před úrazovou nemocnicí a najednou ležím na chodníku s hlavou zabořenou do země. Odneslo to šlapátko, které kamsi odlétlo, potrhané omotávky řidítek, posunutá brzda a já s naraženým zápěstím a kotníkem. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, naštěstí za mnou nejelo žádné auto.

V batohu na zádech jsem vezl keramické květináče, které se jako zázrakem nerozbily 😀 .

Stihl jsem zasít jen bazalku, mátu a oregano, pak jsem musel do práce. Zítra zaseju zbylé bylinky, přikreju je igelitem a doufám, že brzy vyklíčí 🙂 .

Úterý

Občas si připadám jako magnet na psy 😀 . Ráno k nám na zahrádku přišlo takové malé roztomilé štěkátko. Klepalo se strachy a kňučelo. Asi uteklo sousedům, za chvilku se po něm ptali.

 

Po včerejším karambolu na kole mě pořád bolí zápěstí. Radši jsem zašel na rentgen, naštěstí negativní. Doktor Šustr jako vždycky poradil mazat alpou a klídek. Aspoň budou nějaký zlaťáky z pojistky.

Po rentgenu hurá do práce. Večerní směny trávím v kanceláři sám. Sám v prázdné budově Sokola. Z kuchyňky máme okno přímo na střechu. Tomu jsem neodolal. Sedl jsem si a kochal se výhledem na noční Brno. Paráda.

V mlhavé dáli jsou vidět Hády.

Rozkopaná ulice Milady Horákové na mě působí tak nějak fantasticky. Pokaždé jsou těžké stroje jinde, pokaždé je něco hotového a pomalu si začínám představovat ty šaliny a auta. To už tady ani v noci nebude ono.

Středa

Buči si pomalu zvyká na nový náhubek.

Čtvrtek

Po práci jsem jel do Bástru za Jarkem Šímou. Dělám pro něj web autolakovny a teď i rumový lístek pro pivnici U Sama, tak jsme se potřebovali dohodnout, co a jak bude vypadat.

Hrála Kometa a přišli i kluci ala „stará vojna“, tak jsem chvilku pobyl. Po očku jsem sledoval hokej i poker.

Na skok se otočil i Ica. Počet hráčů u stolu se snižoval, partička pokeru se blížila ke konci. Do konce jsem ale čekat nemohl.

Šotkovi to dnes celkem chodilo 🙂 .

V sobotu jedeme na Oslavku a Klára potřebuje půjčit krosnu od ségry. Temným Údolím jsem se prošel až na Černého. Mezi dveřmi mi ségra předala batožinu a spacák a jel jsem domů.

 

Pátek

Nestává se často, abych šel cíleně nakupovat. Dneska se mi to ale vyplatilo! Prolezl jsem snad všechny sekáče v centru a na Josefské narazil na tento parádní kabátek.

Větší radost za 49 Kč jsem snad ještě neměl 😀 . Má parádní barvu, kapuci, spoustu kapes a vychytávek. Do lesa a na výlety naprosto ideální 🙂 .

 

V Letmu jsme honili zatoulaného pejska. Vyděšeně utíkal po eskalátorech nahoru a dolů. Málem jsem ho měl, ale utekl směrem na nádraží. Málem jsme měli dalšího pejska.

Sobota

Jedeme na Oslavku! Tento rok poprvé a určitě ne naposledy se podíváme na jedno z nejkrásnějších míst u nás – Údolí Divoké Oslavy a přilehlé sruby.

Tentokrát nás jede trošku víc a složením party bychom tomu mohli klidně říkat multikulturní výlet. Před odjezdem jsme se na nádraží v hlavním vestibulu seznámili s Vladisem z Ruska a Edwardem z Anglie. Romana a Tatianu z Běloruska už známe z cesty do Polska. Spát budeme v loveckém stanu, který se jmenuje Zubřík. Každý jsme dostali jednu celtu a hurá na vlak do Náměště.

Už jsme v Náměšti a námi známou cestou pokračujeme do Zňátek a do lesů. Přesně v tom stejném autě mám vyfoceného i Staffyho – tady.

Před půl rokem tady to posezení ještě nebylo.

Kráčím si to lesem, čuchám vůně, naslouchám zvukům a najednou cítím vlhko na noze. Že by mě něco počůralo? 😀 Sáhnu na batoh zespodu a bylo jasno. V tom lepším případě to bude voda, v tom horším pivo. Bylo to pivo.

Do plechovky se záhadným způsobem udělala malilinkatá dírka a pívečko si vesele stříkalo do batohu. Naštěstí jsem si toho všiml brzy a následek to mělo jen, že jsem to pivo musel vypít 😀 .

Roman měl v plánu jít rovnou k Umírajdě, tam bychom ale byli za chvilku, tak jsme udělali větší okruh. U Kellyho boudy jsme posvačili a nabrali síly.

Díky nedávné vichřici jsme museli přelézat spoustu spadaných stromů. No, nechtěl bych být v lese, zrovna když se lámou a padají stromy.

Došli jsme k plácku u maringotky, kde jsme před půl rokem strávili noc pod improvizovaném přístřešku z plechů. Není kam spěchat, času máme spoustu. Někdo měl chuť na trochu adrenalinu, Klára na vaječný likér 😀 .

Slunce svítí a nám je dobře :). Nic se tady nezměnilo, jen zmizely střešní plechy, pod kterými jsme spali. O tom výletu si můžete přečíst v 39. týdeníčku 2014.

 

Přes usedlost s uštěkaným psem a psem, který běhá pořád dokolečka jsme došli ke srubu Umírajda.

U boudy je na stromě zavěšená pekelně vysoká houpačka.

Do mapy jsem si tužku udělal tečku, abych příště dokázal najít cestu a nemuseli jsme spát pod plechem 😀 . Ve srubu dnes ale spát nebudeme, od čeho bychom nesli ten stan?! Pod Umírajdou jsme našli krásný plácek i s ohništěm a pustili se do stavění. Do srubu by nás vyhnal jen silný déšť.

K postavení Zubříku jsou potřeba jen celty a tři delší rovné větve. Ty jsme s Romanem našli u řeky. Během chvilky už nám to stálo 🙂 .

Stan má uprostřed průduch, kterým bude unikat kouř. Na noc totiž uprostřed uděláme ohýnek. Přeci jenom je ještě březen a i když je zima na ústupu, k ránu je pořád pěkná zima.

Důležité bylo postavit přístřešek, potom rozdělat oheň a jít na dřevo. Jakmile byly tyto nezbytné činnosti hotové, mohli jsme se napapat a hrát hry.

Tuto hru mi před rokem a půl vysvětloval Olda, když jsem byl na Oslavce poprvé. Ani za boha si ale nevzpomenu na pravidla. Tak jsme do toho míčku bouchali o stošest a i tak to byla zábava 😀 .

Edit: při psaní tohoto týdeníčku jsem trošku hledal a našel název i pravidla této hry. Jmenuje se Spirotball a hráli jsme ji vlastně správně!

Během hodiny se setmělo. Sedíme u ohně, opékáme špekáčky, popíjíme tekuté bylinky a povídáme. Vesměs komunikujeme v angličtině. Je srandovní a roztomilé poslouchat Tatianu, jak střídá angličtinu, ruštinu a češtinu 😀 .

Máme krásné počasí, pršet nebude. Jen hvězdy napovídají o chladné noci.

U velkého ohně jsme se dlouho nezdrželi. O půl deváté jsme žhavíky přenesli do připraveného ohniště uprostřed stanu. Vedle něj máme hromadu dříví, které snad bude stačit do rána.

Pro Bučiho je to premiéra se spaním v přírodě. A zatím to vypadá, že s touto výzvou se popere bravurně 😀 . Je unavenej jak štěně 😀 .

I když jsme si postavili přístřešek pro šest lidí a psa, pořád jsme oproti přírodě malí. Kdyby chtěla, smete nás jak nic. Proto je potřeba nejít proti přírodě, ale snažit se s ní co nejvíce sblížit.

Roman chodil s čelovkou pro dřevo.

Je tu útulno, oheň hřeje. Praskající oheň a šumění řeky jsme přerušovali jen povídáním a jednou slokou z Du Hast od Rammstein 😀 . Dopili jsme veškeré zásoby alkoholů a pomalu usínali.

Už se nemůžu dočkat na probuzení v divočině. Dobrou noc.

Neděle

Bučiho jsem na noc nepřivazoval, jak mám se psy pod stanem ve zvyku. Bál jsem se, aby někoho neobtěžoval a nebudil, ale spal jak zabitej. Celou noc spal u nohou, až k ránu přišel za mnou a vlezl si do spacáku 😀 . Krásně jsme se hřáli navzájem.

Kupodivu mi v noci nebyla zima. Byl jsem dobře připravený. Taky jen potřeby na spaní mi zabralo půlku batohu a váži snad 6 kilo. Musím si na příští sezónu pořídit nový spacák, abych pořád netahal tu těžkou vložku a obal.

Je 7 hodin ráno a všichni kromě Romana spí. Je mu zle, možná z toho pití večer. Rozdělal oheň a kotlíku dal vařit vodu z řeky na čaj.

Včerejší sluníčko se někde zapomnělo, ale i bez něj je dnešní probuzení v lese nejkrásnější.

Zatímco Klára spala, šel jsem s Bučim k řece umýt ešus od cigánských fazolí (vůbec nebyly pálivé!), které jsme baštili na večeři.

Oslavka je nádherná řeka, místo, kam se vždycky budu rád vracet.

Už mnohem dřív, na táboře, jsme si vždycky dělali srandu, když někdo bouchl s batohem o zem, že v něm určitě nemá vajíčka, jinak by s ním tak neházel. To mi vnutilo myšlenku, proč jsem vlastně ještě neměl míchaná vajíčka nad ohněm?

Žádný problém v tom přeci není. Jde jen o to, v pořádku dopravit vajíčka, což se mi včera podařilo 🙂 . Mám tu nejvydatnější a nejchutnější snídani u ohně.

Po snídani jsme chvíli poseděli u ohně, opekli zbytek sýra a pomalu se začali balit.

 

Klára si vychutnává teplý čajík a Roumen s Tatianou jsou nejkrásnější dredatý pár, jaký znám 🙂 .

 

Stan jsme rozložili, vše sbalili, zahrabali ohniště, poklidili a vydali se na cestu. Ještě poslední zastávka a rozloučení s boudou Umírajda, která tady stojí už víc jak 40 let.

Vladis se nerad fotí. Vysvětloval mi to, jakože každý člověk má nějakou fobii a jeho je právě focení. S tím jsem se setkal poprvé, ale beru to. Na některých fotkách je přeci jenom vidět. Jen škoda, že na společné chybí.

Edward, já, Buči, Klára, Roman, Tatiana.

Nesmím zapomenou zmínit můj zážitek z návštěvy kadibudky na skále pod boudou 😀 . Co bych chodil do lesa, když tu stojí tak krásná kadibudka, která si o návštěvu přímo říká. Má všechno, jen ne stěny 😀 . Fantastický výhled na šumící Oslavku dole v údolí. Jen já (svírající toaletní papír, aby mi nespadl ze skály), kadibudka, a příroda okolo. Můj nejkrásnější zážitek ze s*aní 😀 . Fotku bohužel nemám 😀 😀 .

Sbohem Oslavko, sbohem Umírajdo, sbohem kadibudko! Je čas prásknout do bot.

Je poledne a nás čeká mnohem delší cesta, než včera. Domů pojedeme z Mohelna. Pokud tam teda dojdeme 😀 .

V usedlosti u běhajícího pejska jsme poprosili ochotné domorodce o trochu vody a šlapali ke glorietu.

Tatiana na vyhlídce na Oslavku.

Dál za Glorietem je nádherná cesta údolím říčky Cihelna (myslím, že tak se jmenuje ten potůček). Skály na něm vytvořily i krásný vodopád porostlý mechem. Kousek od něj je krásný plac s ohništěm.

Poslední pauza před výstupem na zámeček Vlčí Kopec. I tady vítr napáchal obrovské škody.

 

Od krásného areálu Vlčího Kopce nás čekala cécéá 4km dlouhá cesta bez jediné zatáčky. Cesta tak rovná, že nebýt převýšení, dohlédli bychom na konec. V první polovinu cesty tvořila Haugwitzova alej. Na pohled krásná věc, ale pro nohy utrpení. Já blbec jsem si vzal špatné ponožky a už včera se mi na šlapce vytvořil puchýř velikosti brusinkového terče na svíčkové. A berte to tak, že máte sakra rádi brusinky 😀 .

Došli jsme na rozcestí za alejí. Je zde autobusová zastávka, ale autobus dnes nepojede. Stáli jsme čelem otázce, zda pokračovat podle plánu po zelené turistické stezce, nebo jít po silnici a cestu do Mohelna si výrazně zkrátit, nebo se štěstím chytnout stopa. S Klárou jsme měli jasno, budeme pokračovat po svých a podle plánu. Rozdělili jsme se na polovinu. Česká polovina – já, Klára, Buči (i když Buči je vlastně ze Slovenska 😀 ) a Roman jsme se vydali pěšky po zelené a Tatiana, Vladis a Ed zkusí štěstí ve stopování a půjdou po silnici.

Nasadili jsme tempo a na za chvilku došli k druhé nejstarší rozhledně v České republice, k rozhledně Babylon. Byla postavena v roce 1831 a prý když je opravdu výjimečná viditelnost, lze z ní spatřit i vrcholky Alp a Vídeň. Roman zkoušel volat panu Odstrčilovi, který by nás mohl pustit na prohlídku, ale bohužel před hodinou odtud odjel a už se vracet nebude. Nevadí, i tak jsme dali chvilku pauzu na chleba s paštikou a poslední kousky sušeného masa.

Při procházením Zeleným lesem jsme spatřili komíny jaderné elektrárny Dukovany. To jsme měli necelou hodinku do odjezdu autobusu z Mohelna. Kolegové už na nás čekali u pívečka v hospodě 🙂 . Prošli jsme Mohelenskou hadcovou stepí a v Mohelnu nasedli na autobus, který jel na pár minut. Taktak jsme to stihli. Unavení, špinaví a smradlaví, ale všichni pohromadě a šťastní.

Naše cesta na mapě:

Přidávám snímky fotografií z analogu: