39. týdeníček 2014 – velké věci z mého týdne

 Velké věci z mého uplynulého týdne (22.9. 2014 – 28.9. 2014). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Po cestě z práce jsem potkal kominíka. Zastavil jsem ho a zeptal, jestli si ho můžu vyfotit. Řekl: „Můžete, ale honem, pospíchám na zakázku“. Když jsme se loučili, dodal: „Tu fotku máte pro štěstí!“ 🙂 .

Dostali jsme brambory od Klářinýho táty.

Úterý

Dneska začal podzim. Venku je to znát, je zima.

Kláru přepadli cigáni. Když jela šalinou v devět hodin z práce, přiběhli dva cigáni a vytrhli jí telefon z ruky. I s malou kapsičkou, ve které měla nemalé peníze 🙁 . Naštěstí se jí nic nestalo.

Cigáni vyskočili, dveře se zavřely a šalina jela dál. Klára, ani ostatní cestující nestihli zareagovat. Na další zastávce vystoupila s mladým párem, který to celé sledoval. Zavolali policii, které přijela okamžitě. V policejním autě projížděli všechny blízké ulice, jestli ty černý kurvy nenajdou. Nenašli.

Uplakanou Kláru přivezli policajti asi o hodinu později, než jezdí obvykle. Bez mobilu a bez peněz. Vyděšenou, smutnou, ale v pořádku.

Takže lidi, pokud jedete po Cejlu, ať už ráno, nebo večer, nevytahujte mobily z kapes a kabelky si přivažte k ruce…

Mimochodem, ten telefon si koupila asi před týdnem.

Středa

Místo toho, abych šel ráno do práce, šel jsem s Klárou na policii na Příční. Hodinu vypovídala, jak to všechno včera probíhalo. V  té šalině prý byly kamery, ale pochybuju, že to k něčemu bude. Policie se tím prý bude pár měsíců zabývat, potom se případ uzavře. Na Cejlu jsou taková přepadení na denním pořádku.

Mimochodem, mají tady na Příční WI-FI s pěkným názvem 😀 . Asi slečny policistky z přízemí.

V devět hodin už byla Klára v práci. Já jsem šel koupit nový telefon. Potřetí ten stejný. První telefon musela reklamovat a druhý jí včera ukradli…

Čtvrtek

Klářin bývalý zaměstnavatel Martin neplatil sociální pojištěná a Klára kvůli tomu má teď problémy. Vznikl tam totiž nemalý dluh a protože je to na rodné číslo zaměstnance, chtějí peníze po Kláře a ne po zaměstnavateli. Bude to v pohodě, protože má všechno písemně doložený. Ale jsou to zbytečný starosti navíc a nedalo se tomu dopředu zabránit.

Před domem nám už druhý den stojí karavan. Mám chuť koupit taky takový a jet pryč.

Pátek

Byli jsme s Kachnou na kávě. Její babička namalovala obraz podle mojí fotky z Gitiné svatby. Vypadá to fakt skvěle 🙂 .

Tady je porovnání.

Gituška už má pěkný bříško. Pomalu se to tam kulatí 🙂 .

Sobota

Zítra vyrážíme s Klárou na cestu do divočiny. Po víc než roce se vydáme do okolí řeky Oslavy. Minulý rok se výlet vydařil a mám spoustu pěkných fotek. Ze zítřejší cesty mám trošku obavy, hlavně z těchto věcí: bude pršet, nenajdeme přístřešek za světla (protože neberu stan), nebude kde přejít řeka, budeme mít málo vody, v noci zmrzneme.

Ale moc se těšíme, určitě to bude dobrodružství. Chvíli budeme žít jako Mick Dodge 😀 .

Neděle

Když mi v 5:30 zazvonil první budík, venku byla ještě tma. Na druhé zazvonění jsem vstal a začal se chystat. S těžkým batohem jsem vyrazil do Maloměřic pro Staffyho. Zrovna svítalo a vypadalo to na pěkný den. V šalinách to smrdělo jako v hospodě, jelo v nich víc spících ožralců, než střízlivých. Už abychom byli pryč z města.

V 7:20 jsme už seděli v rychlíku směr Náměšť nad Oslavou, kam jsme dorazili krátce po osmé. Cestou jsme sledovali srnky a zajíce, pasoucí se na zamlžených stráních. Vstávat brzy se vyplatilo.

U řeky jsme potkali pána venčícího staffbulíka. Hned jsem ho poznal. Byl to ten stejný pán, který nám minulý rok ukazoval cestu přes řeknu. Dnes jsme ho potkali na úplně stejném místě a se stejným psem. Byl taky pořád stejně ukecanej 😀 .

Šli jsme jinou cestou, než před rokem. Přes husí farmu jsme se lesem dostali do vesnice Zňátky. Odtud to byl kousek do lesa.

Klára měla poprvé na zádech krosnu 😀 . Už taky bylo na čase.

Říkám, kdybychom našli bedle, můžeme si je udělat nad ohněm. A hele, vejdeme do lesa a tam bedle.

Chvilku jsme šli po zelené stezce, ale já viděl mnohem krásnější cestu, která se tvářila, jako zkratka. Opustili jsme bezpečí zelené a vydali se do hustého lesa. Vyplatilo se. Tak krásný kousek přírody bychom na stezce nenašli. Úzkou, zvěří vyšlapanou kamenitou cestičkou jsme scházeli do údolí s čirým potůčkem. Bylo slunečno, ale sem dolů se dostal málokterý paprsek. Opravdu krásná podívaná.

Přebrodili jsme potok a našli cestu. Byla to zelená! Nechápu, ale jdeme zase správně. Jen jsme si trošku odbočili, abychom viděli ten krásný kousek přírody. Vynořili jsme se u kempu U Vlasáka, přímo u pravého břehu Oslavy. Odtud cestu znám. Teda aspoň si to myslím.

Díky mapě a intuici jsme se dostali k prvnímu srubu. Právě tady jsme odpočívali minulý rok. Je čas oběda. Rozdělali jsme oheň a uvařili špagety.

Dobrýho nepálí.

Přišli jsme na to, že při vaření špaget nad ohněm, je lepší, když se prvně nalámou na menší kousky. Plameny je potom nespálí, když trčí ven z ešusu 😀 .

 

Napapaní jsme pokračovali nahoru od řeky, na místo, kde jsme minule spali v maringotce. V nejhorším případě tady můžeme přespat, pokud nenajdeme otevřený srub, nebo nenajdeme lepší místo.

Musíme najít srub, ve kterém přespíme. Doufám, že bude některý otevřený. Když nebude, jsme v řiti.

Harryovka byla zamčená a zazimovaná. Ve skále jsme schovali batohy a příkrým srázem sešli dolů k řece. Pokračovali jsme několik kilometrů po proudu. Terén byl opravdu náročný. Cestu jsme si museli sami vyšlapat. A to se do kamení děla špatně.

Našli jsme spoustu srubů, ale všechny zamčené. Nenašli jsme jen jeden. Právě ten, který měl být otevřený. Další důkaz toho, jak dobře jsou sruby ukryté. Našel jsem asi tři sruby, které jsme ani minulý rok nenavštívili.

Klára si narazila koleno.

Sáhla si na dno. Ale o tom to je. Už zítra bude vzpomínat s úsměvem na rtech.

Sluníčko zapadlo a rozhodnutí bylo na mě. Začal boj o přístřešek. Vzpomněl jsem si, že u maringotky leželo spoustu střešních plechů. Ideální na postavení přístřešku. Vrátili jsme se pár kilometrů k maringotce a postavili přístřešek, o kterém se nám ani nesnilo. Plechy do sebe krásně zapadaly a krásně těsnily. I v dešti bychom zůstali v suchu.

Dostavili jsme a padla tma. Oheň plápolal, přístřešek stál a my pomalu zapomněli na to utrpení dole v údolí. V klidu jsme si opekli špekáčky a otevřeli pivko.

Přesně o tom to je.

Není nad to, postavit si svůj vlastní 5* hotel. Bylo teprve půl deváté a všude kolem tma. Staffy usnul jako první, však toho taky nachodil dvakrát víc, než my.

Měli jsme pěkný oheň. Nachystal jsem si pár větších polen na noc, počítám se zimou, tak snad nezmrzneme. Zítra je pondělí, ale já mám dovolenou 🙂 .