Slovensko, Nízké Tatry | Hřebenovka

Přechod hřebenovky Nízkých Tater v termínu 15. – 19. 4. 2016

Pátek

Zítra jedu na čtyři dny do Tater a potřebuji stan a pořádnou čelovku, abych si měl čím posvítit na medvědy. Nebo spíš až půjdu pos*anej z medvědů na záchod 😀 .

Na netu jsem si vyčíhl svítilnu Fenix HL 23, která vyhovuje mým požadavkům a má skvělé uživatelské recenze. Jediný obchod, který ji takto v pátek má na skladě, je MůjNůž.cz na Dornychu. Po návštěvě táty v práci, jsem se vydal na kole do tohoto príma obchůdku.

Velice mile mě překvapil pan majitel, který mě už od dveří srdečně vítal. Druhé překvapení bylo, že mě poznal z týdeníčků 🙂 . Po koupi čelovky jsme se dali do řeči o nejlepších švédských sekerách a outdooru celkově.

Slíbil jsem krátkou recenzi, kterou brzy napíši – hned po prvním testu na Slovensku.

S čelovkou v batohu jsem jel nakoupit zásoby jídla a poté se domů sbalit a plánovat trasu.

Mám trošku větší starosti, než u jiných výprav. Zejména kvůli stavu sněhu a počasí (ještě je otevřeno pár sjezdovek), z nerozchozených pohorek, zda vždy najdu zdroj vody, nevím kde budu spát a v neposlední řadě mi dělají starosti probouzející se a hladoví medvědi a vlci.

Přes všechny obavy do toho jdu a vložím do toho vše!

Sobota

1. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater

Touha po dobrodružství mě nenechává dlouho spát, budím se v 5 hodin ráno. Házím těžký batoh na záda a s Bučim po boku přijíždíme na nádraží. Kupuji jednosměrnou jízdenku pro psa do Bratislavy za 127 Kč. Svoji už mám koupenou přes eshop. Levná cesta to není.

6:22 rychlík jménem Petrov se rozjíždí. Snídám a v zásuvce dobíjím telefon.

V Břeclavi k nám do kupé přisedá milá paní se spoustou zavazadel. Buči sbližuje, dáváme se do řeči. Paní, odhadem šedesátnice se rozpovídala o své cestovatelské povaze. Řeč přišla i na Norsko a Tatry, pro mě aktuální témata. V mnoha ohledech jsou to prý podobné kraje.

Už od malička prý cestuje po světě sama a většinou stopem, což má pro ženu přeci jenom nějaké úskalí. V mnoha zemích to není pro ženy jednoduché, tam se raději nevydává.

„Já lituji, že som sa nenarodila ako mužský. To bysom byla povoláním tramp“.

O zážitcích z cest, bych se s paní dokázal bavit déle, než hodinu, kterou trvala cesta do Bratislavy. Na rozloučenou jsem obdarován svazkem medvědího česneku (že prý vitamíny budu potřebovat) a dobrou radu, ze kterého nástupiště mi jede vlak do Banské Bystrice 🙂 . Na nádraží v Bratislavě panuje chaos.

Rychlík je narvaný k prasknutí, lidé stojí i v uličkách. Sedíme na schodech hned vedle dveří, které se na zastávkách občas otevřou. Taky pořád někdo chodí na záchod. Snažím se usnout a dohnat deficit, ale starý, drncající rychlík Stival mi to nedovolí.

Poznávám další Slovenku, lehce nervózní z přeplněného vlaku. Uklidňuje se hlazením Bučiho 🙂 . Přichází průvodčí a hned se dáváme do řeči o psech. Až poté kontroluje doklady 🙂 . Sedět se psem u záchodu je opravdu strategické místo. Bez výjimky každý, kdo prochází kolem, se minimálně usměje, většinou si ale Bučiho pohladí. Buči sbližuje a Slováci jsou fajn 🙂 .

Vlakem prochází policejní hlídky, asi reakce na vlnu imigrantů.

Pětihodinová jízda konečně končí. Vystupujeme v Banské Bystrici a pěšky se vydáváme přes město. Na náměstí svačím Pražskou šunku s chlebem, poté se intuitivně vydávám směrem ke vzdálenému pohoří Nízkých Tater. Manželské dvojice se ptám na správný směr cesty do Sásové. Velice ochotně si kvůli mě zachází několik bloků a ukazují správný směr. Poprvé se setkávám s rozpačitými názory na přechod hřebenovky v tuto dobu.

Líbí se mi tu.

V Sásové trochu bloudíme, ale oslovený starší pán nám mile rád ukazuje cestu. Ze Sásové vede k lyžařskému středisku Šachtička, velice nepříjemná 5 km dlouhá cesta s převýšením téměř 1000 metrů.

Zhruba v polovině škrpálu jde proti nám místní sběračka bylinek. Opět podobná reakce. jako všech místní. „Fůůůha, to ako naozaj hrebenouku? Tů sů neh tý oný vlci! Však sa tu preháňajů, naozaj dávajte pozor. A hore je tiěž lavinove nebezpečenstvo“.

No, moc odvahy mi to nedodalo, ale přeci se neotočím a nepůjdu na vlak zpátky do Brna 😀 .

Konečně zdoláno a právě (v 15:00) odpočívám a vychutnávám výbornou kávu značky Miko za 1,3 €. Máme krásný výhled na zbytky sněhu na sjezdovce před námi.

V hotelu potkávám opět milé lidi. Dobil jsem telefon a doplnil vodu. Posilněn kávou a Tatrankou (jak jinak 😀 ), vyrážím konečně lesní stezkou do sedla Horný Šturec. Poprvé se z informačních tabulí dozvídám o výskytu medvědů hnědých a vlků dravých. Všude rostou krokusy (nebo šafrány?).

Počasí je proměnlivé, chvíli svítí sluníčko, chvíli je pod mrakem. Ale stěžovat si nemůžu, bude hůř. Šlape se přímo výborně.

Potkáváme jen pár cyklistů, turistu žádného. Stala se nám taková vtipná příhoda s jedním pánem na kole 😀 . Měl jsem Bučiho na volno, ale ne dál, jak 10 metrů přede mnou. V tom se před námi vynořil cyklista a než jsem stihl Bučiho přivolat, cyklista udělal takový komický, lekavý manévr a pokoušel se otočit kolo a co nejrychleji ujet. On totiž viděl jen psa a mě ne. Myslel si, že je to vlk a jde po něm 😀 . Teprve potom si mě všiml a těžce si oddechl 😀 .

Upřímně, taky z nich mám respekt, kdo by neměl. Ale uklidňuje mě, že všechna zvířátka se nás bojí tisíckrát víc.

Nové pohorky jdou poprvé do akce v terénu.

Medvědí česnek je všude. Cesta krásně utíká, když člověk něco žvejká, taky jsem se ho pěkně přejedl.

Slunce se dotýká už jen špiček stromů, blíží se západ. Můj nocleh je naštěstí nedaleko.

Západ slunce nad Malou Fatrou bylo něco neskutečně nádherného. Jen jsem stál a pozoroval, jak mi slunce mizí před očima. V dálce začal štěkat srnec.

Malá Fatra v pozadí, Buči v popředí.

Díky pečlivému plánování, za soumraku nacházíme opuštěnou salaši Na Kráme. Zde strávíme dnešní noc.

Bezva, je tu ohniště. Ani jsem nepočítal, že si na tomto výletu udělám oheň. Ušetřím plyn v kartuši a odeženu predátory 😀 .

Jsem hladový, na ohni už se vaří rychlá večeře – sójový granulát s fazolkami.

Po osmé hodině poprvé zapínám novou čelovku. Svítí perfektně, z 90 % si vystačím s nejnižším ze tří režimů svícení. Po pořádném dlabanci sedím u ohně a přemýšlím nad následujícími dny. Buči hlídá.

Mám obavy z pondělního přechodu nejvyšších hor po hřebeni. Z dálky je na něm vidět sníh, ale jestli je trasa schůdná, se přesvědčím až na vlastní kůži. Musím počítat s nouzovým sestupem.

Padla noc, obloha je jasná a plná zářících hvězd s měsícem. Nedaleko štěká srnec, Buči opětuje.

Na fotce je dobře vidět světelný kužel čelovky.

Salaš (dříve sloužila jako letní sídlo pastevcům) je bez oken a dveří. Střechu má plechovou, to je nejdůležitější.

Okolo desáté večerní zalézáme do spacáků. I Buči má svůj žďárák a moc se mu v něm líbí. Spíme na zemi.

Dopisuji deník z dnešního dne a pomalu usínám.

Neděle

2. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater

Budíček na 4:30. Není na co čekat, pořád to byl delší spánek, než 3,5 hodiny včera. Stálo to za to, východ slunce je stejně úchvatný, jako včerejší západ.

Ještě poslední pohled na zasněžené vrcholky Malé Fatry a hurá na cestu!

Po pár minutách chůze nabírám vodu z pramene Pri Javore. Za chvíli přicházíme do osady s cizojazyčným názvem Bully. V minulosti se zde hojně vyrábělo dřevěné uhlí, dnes většina chalup slouží k rekreaci.

V období druhé světové války zde probíhaly tuhé boje partyzánských oddílů. O tom svědčí i kámen na jednom rozpadlém domu. „V tomto dome nemeckí fašictickí vojáci zavraždili 18 ľudí, česť ich pamiatke.“

Lyžařské středisko Donovaly není naším cílem, na probouzející se centrum shlížíme shora.

Ještě jsem nesnídal, až v osadě Polianka nacházím příhodné posezení u kapličky. Dojídám chléb se šunkou a vařím kávičku se sušeným mlékem.

To si tak v poklidu vychutnávám snídani, když se Buči vedle mě naježí a začne hluboce vrčet. Otočím se doleva a tam vlk. Tak to se mnou škublo, že jsem málem vylil kafe. Byl to zlomek okamžiku a byl pryč. Buči se svým štěkotem ho ještě dlouho pronásledoval. Vlk to naštěstí nebyl, ale odkud přišel a kam odešel, jsem si vůbec nevšiml.

Posnídali jsme a kilometr po kilometru ukusujeme hořký předkrm Nízkých Tater.

Další louka plná šafránu.

První pocit vítězství a velká dávka pozitiva. Dosáhli jsme vrcholu Kečka! Šíleně tady fouká.

Zasněžené nejvyšší vrcholy Nízkých Tater máme na dosah. Výhled je fascinující. Viditelnost odhadem 50 km.

Tam nahoru, na hranici mraků se ještě dnes podíváme. Prašivá, Malá Chochoľa a Velká Chochoľa (zprava), pod kterou budeme dnes spát, pokud nám to příroda dovolí. Odtud to vypadá nebezpečně, tak vzhůru do oblak!

 

Slovenská hora Říp – Hradiště, zhruba 5 km vzdušnou čarou od nás při výstupu na Kozí chrbát, nejvyšší hory Starohorských vrchů. Na chrbátě si nás fotí starší batůžkáři, že prý ten velký batoh bude na fotce vypadat líp, než ty jejich malé 😀 .

Kilometr dlouhý a náročný sestup z Kozího chrbátu do Hiadeľského sedla, kde v liduprázdném altánku kuchtím zasloužilý a kupodivu chutný oběd – kuskus s ratatouille. Kuskus je taky výborná věc na cesty, stejně jako sója. Třeba se jednou dokopu a sepíšu článek o vaření v přírodě.

V altánku by se pohodlně vyspalo i přes dvacet lidí. Horní patro pod střechou je plně obyvatelné.

Vyrážím prudkým stoupáním napříč vrstevnicím. Únavu marně skrývám pod úsměv 😀 .

Cestou na Prašivou potkávám páreček turistů jdoucí v opačném směru. Mým směrem nejde nikdo. Co jsem se dočetl, tak hřebenovka se většinou chodí z druhé strany – z východu na západ. Tito turisté nešli dál, než na Velkou Chochuľu, takže nevím, zda je hřeben průchozí.

První kontakt se sněhem. Buči je štěstím bez sebe, já zase tolik ne.

 

Tady končí pásmo husté kosodřeviny a konečně máme možnost dalekého rozhledu.

Kousek po Prašivou je nutné terénní obutí. Ještě by se mi hodil náhon 4×4.

 

Prodíráme se další kosodřevinou, tentokrát okořeněnou vrstvou měkkého sněhu. Buči se baví, já trpím.

Ale ty výhledy za to stojí.

Prašivá, oficiálně první vrchol Nízkých Tater zdolán 🙂 .

Tři kilometry jsme šli dvě hodiny a konečně jsme na hřebeni!

Dvacet tisíc decimetrů nad mořem. Cítím se tak svobodný.

Místy je sněhová pokrývka dost vysoká a tvoří zrádné převisy. Chvílemi jsem měl strach, že strhneme lavinu.

 

Po Velkou Chochuľu je cesta opravdu schůdná, až na pár míst, kde to bylo „na hraně“. Na hřebeni se člověk nemá kam schovat a o tom jsme se vzápětí přesvědčili na vlastní kůži. Silný vítr fouká ze všech stran a počasí se mění během okamžiku. Ze severu se viditelně žene bouře.

 

Už padají první kapky, není čas na hrdinství. Z batohu rychle lovím tabulku čokolády, cpu ji po třech čtverečcích do pusy a doslova utíkám před bouřkou, jen co mi terén dovolí. S plnou pusou volám domů, že jsem v pořádku a ozvu se zítra.

Celý promočený prchám z hřebene, co mi síly stačí. Propadám se do mokrého sněhu, někdy až po kolena. Je to náročný sestup.

To největší dobrodružství začíná, když se něco pokazí. Už teď je mi jasné, že další plán cesty budu muset přehodnotit. To ale teď není starost číslo jedna. Tou je, dostat se rychle někam do sucha a přečkat noc. Dle mapy bychom měli za hodinu narazit na loveckou chatu, to je naše naděje.

Našli jsme srub, mám ohromnou radost!

Padesátiminutový sestup stačil, abychom promokli na kost. To jsou hory se vším všudy a důvod, proč jsem tady – zažít to.

Je otevřeno, na pozvání nečekám. Dole jsou dvě místnosti, jedna na skladování dřeva a druhá obytná s několika palandami, kuchyňkou a kamny. Kuchyňka je vybavena spoustou konzerv, instantními polívkami a čajů. Někdo se tady o to stará. Jsou tu svíčky, mapa okolí, ešusy, lahve s vodou pro nouzové případy.

 

Sbírám poslední síly a instaluji samospoušť. Jednou budu rád vzpomínat 🙂 .

Bučiho jsem osušil, dal mu granulky a za chvíli spinkal.

 

Strhávám ze sebe mokré oblečení a boty. Musím se vyvarovat podchlazení.

Z oblečení se kouří, z bot i Bučiho se kouří a bude se kouřit i z kamen. Ono je totiž připraveno na podpal! To mi bylo sesláno shůry.

Pokouším se v kamnech rozpoutat peklo a daří se. Čoudí to, ale místnost se začíná vytápět.

Všechno se v dobré obrátilo. Kouří se z komína a v izbe je teploučko. V břichu bude za chvíli.

Špekuluju nad náhradním plán, pokud bude zítra zlý nečas. Hřebenovky E8 se jen tak nevzdám!

Před spaním pročítám srubový cancák. Všechny letní zápisky se točí okolo čučorietek 😀 Těch je tady opravdu spousta a turisté pro ně chodí s kýbly 😀 . Ze zápisků lze také vyčíst, že mnozí byli také zahnáni do srubu nepřízní počasí.

Za okny jsou slyšet kapky deště a zítřejší plán je nejasný, usínám.

Pondělí

3. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater

Budím se chvíli po páté a s napětím vykukuji z okna. Neprší a počasí vypadá slibně, sluníčko je ještě schované za hřebenem. Kamna v noci vytopily celou místnost, že jsem musel spát v trenkách a bez přikrývky. Chvílemi byl v boudě až nesnesitelně suchý vzduch, vypil jsem všechnu vodu. Mé první kroky směřují k nedaleké horské bystřině. Má sílu díky tajícímu sněhu po stráních, voda je ledová a výborná.

Obloha vymetená a sluníčko se dere přes vrcholky hor. Přeci jenom dostanu druhý pokus ke zdolání hřebene. Oblečení mám suché a po raňajkách (sušené mléko je výborná věc) se ve včerejších stopách, vydávám na cestu.

Občas zakřičím nebo zatleskám, abych nepřekvapil medvěda, který právě může přecházet hřeben za potravou. I když je to asi zbytečné, tak nějak mě to uklidňuje. Procházím hustou mlhou.

450 metrů převýšení na kilometru a půl stálo za to. Nahoře na mě čeká mléko.

Výhled sice žádný, za to ten pocit, že jsem zase ve hře.

Z Košariska do Sedla pod Skalkou procházím nejhorším úsekem cesty, nekonečně dlouhým sněhovým polem. Chvílemi jsem chtěl být sprostý, ale nikdo by mě stejně neslyšel 😀 . Měkký sníh se propadá každým krokem..

Sněžnice by mi stejně nepomohly. Místy jsou nafoukané až 3 metry sněhu, bořím se pomalu po pas. Boty jsou durch.

Výstižné moudro.

Obědvám a suším boty na Latiborské hoľe. Buči pospává a nabírá energii.

Mlha se povaluje ze strany na stranu. Na chvíli se otočím a mlha je úplně jinde.

   

Lesní polom způsobený nejspíš vichřicí nebo lavinou.

Cesta sněhem je únavná.

V tomto úseku mám největší obavy ze sesuvu sněhu. Horní vrstva je pokrytá ledovou krustou, ale pod ní je sníh měkký. Netuším, jak se může takový sníh chovat. Jestli je ta třímetrová tyč v zemi, musí být vrstva sněhu mnohem větší.

Na hřebeni jsme nepotkali jediného turistu. Jsme tu absolutně sami. Jen my a nádherná příroda. Z těch výhledů jsem nadšený.

Sešli jsme z turistické stezky a stálo to za to. Za pomníkem padlých partyzánů jsou nádherné výhledy.

První známka pohybu medvědů. Šlápli jsme do medvědího lejna! Je vidět, že Buči tento pach teprve poznává.

Jsme přes šest hodin na cestě. I Buči je unavený. Jednou se mi na uších vytvořila jinovatka 😀 .

Mlha dodává horám hororový nádech.

Poslední výšlap na zasněženou horu Ďurková.

 

Zvládli jsme to! Nemá cenu pokračovat dál, před setměním bychom nestihli dojít na bezpečné tábořiště. Ubytujeme se v útulně Ďurková.

Majitel, nebo spíš správce má dva maďarské pastevecké psy (mají takovou dredatou srst) a s Bučim se nesnesou, proto ho musím nechat nějakou dobu venku. Je pěkná zima, dal jsem mu žďárák.

Výhled na západ slunce před útulnou. Zleva hora Skalka a Žiarská hoľa.

Útulna Ďurková – pár informací

Kadibudka leží pár metrů od boudy. V zimě bych se bál, že přimrznu k prkýnku 😀 . Telefon zde není možné dobít. Může se vařit vlastní jídlo – na vařiči venku. Možnost koupi piva v plechu, polévky nebo hlavního jídla, čaje… Spaní je společné, nebo výjimečně v komůrce, kde jsem spal já kvůli psovi. Spaní se psem možné, ale vzhledem k tomu, že správce má taky dva psy (maďarské ovčáky), je lepší domluva předem. Studánka leží jednu minutu cesty. Prodej turistických známek.

O chatu se starají střídavě. Teď ji má na starosti takový dlouhovlasý mladý týpek se svoji krásnou ženou.

Chatu zásobují autem, kterým je možné přijet až k boudě. Energii na svícení získávají ze solárního panelu na střeše.

Uvnitř je příjemná, doslova útulná atmosféra a snad 30 °C teploučko. Po večeři objednávám pivo, potom další a přemýšlím, kterým směrem se zítra vydat.

Do opuštěné boudy přicházejí Poláci. Z konverzace jsem pochopil, že jeden z nich je na cestě již tři týdny. Nevím, kam má namířeno, ale hora Velký Chabenec je polovina jeho cesty.

Kvůli psovi mi uvolnili kamrlík, něco jako spíž s velkou postelí. Je takové teplo, že ani nevytahuji spacák. Jsem příjemně unaven a rychle usínám.

Úterý

4. den přechodu hřebenovky Nízkých Tater

Vstávám v pět ráno, abych stihl východ slunce. Ostatní ještě spí. Je chladno, vařím snídani a mezitím se probouzí správce.

Pokud jde o stravování na dlouhých cestách (delší než 3 dny), nevymýšlím žádné gastro porno a hledím hlavně na váhu a aby mě jídlo zasytilo. Další věcí je výživová hodnota a objem. Na snídani mám ověřenou směs vloček, čokolády, musli, ořechů a sušeného ovoce.

Naposledy debatujeme o místní přírodě. „Vlci tú sú vidět, chodia po hrebeni. Áno i medvedia, ale tí k chatě nechodia, však tu odpadky nenecháváme“. Bohužel, nebo bohudík jsme žádného predátora nepotkali.

Platím necelých 20 € za nocleh a tři piva. Opouštím hřeben a vydávám se zpátky do údolí na autobus do Bystrice. Rád bych pokračoval po hřebeni, ale mám obavy, zda bych zavčas dorazil do Liptovského Mikuláše na vlak.

Naposledy si užívám pohodlnou lesní cestu. Zbývající část cesty jdeme po asfaltce – utrpení pro nohy.

U první známky civilizace slušně odmítám pozvání na čaj se slovy, že musím stihnout autobus. Ptám se na cestu k autobusové zastávce a dostávám výbornou odpověď. „Tož, to půjdete rovno a pak doprava. Počkat, nebo doľava? Však ono je to jedno, vy to najdete.“ 😀

No, nakonec měl bača pravdu, zastávku jsem našel.

Autobus nás dovezl do Banské Bystrice, kde jsem koupil lístky na vlak do Brna.

V nádražní putice objednávám pivko a krátím si hodinové čekání.

Povídám si s milou servírkou.

Ona na mě: „Zkama si?“

Já: „Z Brna.“

Servírka: „Ja to vedela, lebože Pražáci nerozumiejú“ 😀

20:10 Sedíme s jedním pánem v kupé v rychlíku do Bratislavy, kde přestupujeme a 21:36 přijíždíme do Brna.

Slovensko, ďakujem a brzy dovidenia!

 

Dodatečné info: skvělá mapa, která mi pomohla při plánování: http://mapy.hiking.sk/?x=19.3045&y=48.86125, možné noclehárny v Nízkých Tatrách: http://hiking.sk/hk/li/chaty-nizke_tatry.html

Moje trasa: https://mapy.cz/s/MqHX