
14. týdeníček 2015 – velké věci z mého týdne
Velké věci z mého uplynulého týdne (30.3. až 5.4. 2015). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná chvilka ze života stojí za zmínku.
« Zobrazit všechny týdeníčky »
Pondělí
Včera mi volala máma, že na baráku babičky a dědy se stal průser. Prasklo odpadní potrubí a je potřeba to co nejrychleji opravit. Dneska jsem tam jel a byla to chuťovka. Milan s dědou už měli potrubí vykopané a celým barákem se šířil krásný odér.
Za zahrádku jsem vyvezl a zakopal asi pět koleček sra*ek 😀 . Nic moc práce. Staré litinové potrubí jsme nahradili novým plastovým. Dostat trubky do sebe byl taky kumšt. Mýdlo, jar, ani hrubá síla nezabíraly. Nakonec jsme z plechového plátu vyrobili takový hák a tím zatlačili na trubku zezadu, což pomohlo.
Chudák děda je teď nemocnej, sotva se k něčemu sehne a teď se stane toto. Naštěstí Milan začal jednat okamžitě a ještě dnes mohlo potrubím cestovat vzácné zboží 😀 . Zítra se díry zasypou štěrkem a zalijí betonem. Na dalších 30 let bude snad klid.
Úterý
Prvního je sice až zítra, ale už vím, co je to aprílové počasí.
Přišel jsem z práce a doma mě čekala návštěva. U stolu nasávala vodku s džusem Sisi s Klárou a Radek nedočkavě čekal na hokej. Kometě šlo dnes o všechno a zázrakem se jí podařilo porazit Litvínov 4:1. Odchod ze semifinále byl tedy odložen na pátek. Žádnému týmu v historii se ještě nepodařilo otočit sérii za stavu 0:3. Přál bych si být u premiéry 🙂 .
Středa
Nemáte někdo zájem o trochu tibetských houbiček na tvorbu domácího kefíru? Klára to nepije a na mě už toho začíná být hodně 🙂 . Nestíhám to pít 😀 .
Pájin drobeček Atashi bude brzy několikanásobný táta. Pro chovatelskou stanici jsem dělal grafiku oznamující příjem rezervací štěňátek. A až se to narodí, pojedu je nafotit 🙂 .
Nechcete štěňátka Tosa Inu? 😀 .
Čtvrtek
Bučánek byl se mnou poprvé v kanceláři. Jako by to chápal, lehl si pod stůl a čekal až půjdeme.
Měl jsem domluvený pivko se ségrou, dlouho jsme nikde nebyli. Původně jsme měli namířeno Na dráhu, ale ta byla zavřená, tak jsme jeli za Monikou do vinotéky U rybníčku, kde teď pracuje. Náhodou tam byl i Honza, tak jsme poseděli u vínečka a výborné klobásky.
Děcka nemají žádný plán na víkend, špekulovali jsme co podniknout a domluvili jsme výlet na Oslavku 🙂 Já říkám pořád, že v hospodě vznikají fajn nápady. Někdy.
Pátek
Zítra jedeme na výlet a já trávím poslední večer v práci. Sleduju západ slunce s výhledem na Petrov a těším se na zítra.
Sobota
Jedeme na Oslavku! V 9:20 jsme už seděli v pekelném rychlíku Vajgar 666 směr Náměšť nad Oslavou. I tady v týdnu sněžilo a místy bylo pěkné bláto. Přišla na to Monika 😀 .
Poprvé jsme šli přímo po zelené značce, ne zkratkou jako minule. Krásná cesta to byla i tak, dokonce jsme třikrát přeskakovali potůček.
Tak tady budeme dnes spát. První strávená noc v Umíraydě, boudě, staré téměř padesát let. Postavena byla v roce 1969.
Přišli jsme brzy, abychom stihli nasbírat a nasekat dříví, připravit spaní na palandách a užít si svobodné chvíle v přírodě.
S Honzou jsme porazili malou břízku a hned bylo dřevo na večer.
Klára s Monikou mezitím připravovaly gulášek. Samozřejmě se to neobešlo bez laškování, která z holek dělá lepší guláš, jak správně zahušťovat, jestli vůbec zahušťovat a jak moc má být pikantní 😀 . Já se celkem bavil.
Po kafíčku a špekáčku vaříme gulášek.
Klára vypadala jako při natáčení pořadu o vaření 😀 . Aneb Vaříme s Klárou.
Guláš se povedl výtečně a bylo ho opravdu hodně, moc jsme si pochutnali.
Houpačka na stromě se nezastavila. A to nepatří zrovna k nejmenším.
S plnými bříšky, nasekaným dřívím a připraveným spaním si teprve užívám tu pohodu a klid mimo město.
Mohlo by se zdát, že houpací síť z pytle od brambor už dohoupala, zdání ale klame.
Je půl sedmé a rozdělávám oheň v kamnech. Venku není žádné teplo, teploměr na boudě ukazuje 6 °C a v noci půjde teplota ještě níž. Za chvilku už bylo ve srubu teploučko.
Donesli jsme spoustu svíček, páč nemáme čelovku (musím brzy koupit) a srub jakoby ožil.
Klára šla brzy do hajan, my ještě poseděli u ohně, trošku popili, poklábosili a šli taky do boudy.
Povídali jsme strašidelné historky.
Při svíčkách jsem prolistoval camrákem a zvěčnil i dnešní návštěvu Umíraydy.
Oheň už dohasínal a já neodolal a ještě naposledy vylezl a poslouchal šumění řeky za svitu měsíce.
Přidávám snímky fotografií z analogu:
Neděle
V noci jsem asi dvakrát vstal, abych hodil polínko do kamen. I přesto byla celkem zima. Měli jsme asi zatopit dřív, aby se stihlo pořádně vytopit.
Rychle jsem rozdělal oheň a šel k řece pro vodu na čaj. Až ten nás zahřál. Pokud nebude příště tepleji, vezmu si rozpálený kámen do spacáku.
Náš pobyt v Umírajdě je u konce. Dříví jsme nachystali do boudy, poklidili a po společné fotce vyrazili do Náměště na vlak.
Všechno se zelená, všechno pučí.
Kousek od cesty jsme našli staženého divočáka.
Políčko už je připravené.
Vlak jsme stihli tak tak. Byl to krásný víkend 🙂 .
Ahoj,
tvůj týdeníček se mi líbí moc, krásné fotky a komentáře.
Umirajdu znám z roku 1971,To mně bylo osmnáct.Jezdila jsem tam s kamarádkou. Krásné vzpomínky.Tenkrát byla bouda ještě maličká a psala se s měkkým 🙂 Patřila totiš Laďovi, co byl často nemocný.
Oslavku miluji, to udolí od Kaštanky až po Vlčí kopec je ráj. Letos jsem tam byla 8.3. a na boudě nikdo nebyl, ale houpačka fungovala 🙂
Bonda
Krásný dobrý den,
mockrát děkuji za komentář. Je fajn vědět, že na světě stále běhají lidé s podobným smýšlením, láskou k přírodě a dokonce navštěvují stejná místa takovou spoustu let, jako Vy 🙂
Oslavka je nadherné místo a své „srdcaře“ si vždycky najde 🙂 .
Mějte se fajn!
Forest
[…] pomoct dědovi na barák betonovat díru po opravě prasklého odpadu (psal jsem o tom v pondělí minulý týden). Děda říkal, že příprava betonu by mi šla . Živit se tím ale nehodlám, po třech […]