34. týdeníček – velké věci z mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (19.8. 2013 – 25.8.2013). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Citát týdne:

„Život je čekání na to, kdy se sny změní ve skutečnost.“

Pondělí

Poctivě plním jeden ze svých cílů pro tento rok a snídám. Po obědě jsem zašel dokončit štukování kuchyně. Při zpáteční cestě mě zastihla obrovská bouřka. To mně ale vůbec nevadí. Letní bouřky miluju. I když mi teče do bot ;). Proč vlastně lidi utíkají před deštěm? Je strašně fajn, nechat se zmoknout…

Úterý

V 7:30 ráno jsem měl sraz s Kubou na Zvonařce a jeli jsme do Ostravy lepit velkoplošnou lepící tapetu na zeď pro našeho klienta.

  

Začali jsme v 10:30 a skončili po 18 hodině. Bylo to náročný, ale zvládli jsme to. Jiná možnost ani nebyla :D. Celkem jsme nalepili 6 x 3 metrů lepící fólie, výsledek vypadá skvěle a určitě bude dělat dobrý dojem. Vytvořil jsem menší animaci, jak naše práce probíhala.

Zpáteční cesta byla zdlouhavá, poslouchali jsme Rockovou zpovědnici na rádiu Beat a o zábavu bylo postaráno. Některý komentáře stály za to :D. Do Brna jsem se dostal kolem 21 hodiny. Kuba pokračoval na Prahu.

Středa

Vypadá to, že se blížím se splnění mého cíle naučit se snídat. Doufám, že se mi tím podaří přiblížit se i k dalšímu cíli, a to přibrat na váze.

Po práci jsem už po tmě zašel pro několik kešek. A našel jsem jednu z nejhezčích, které jsem kdy našel. Jmenuje se Pokojíček a je vážně hezká. No mrkněte na fotky ;). Dneska jsem jen tak nachodil kolem 10km (potřebuju trénovat na třídenní výlet, na který se chystám v pátek).

Čtvrtek

Odpoledne jsem potřeboval zajet do Bástru pro spacák a pár dalších věcí potřebných na zítřejší výlet. Chystám se na tři dny do Údolí Divoké Oslavy. První den jen s taťkou a Staffym, druhý den se k nám přidá místní průvodce a taťkův kamarád Petr. Bude to dost náročný terén a půjdeme s těžkými batohy. Těším se. Dal jsem si poslední pořádnou večeři a nastavil budík na 5:30.

Pátek

1. den dobrodružného výletu Údolím Divoké Oslavy

V 7:00 jsem se sešel s taťkou na nádraží. Vlak do Náměště nad Oslavou nám jel v 7:20. Oba máme batohy těžké cca 25kg. Tak tak jsme se s nimi dostali do vlaku. Během 40ti minutové jízdy jsem se dozvěděl, co nás čeká. Z Náměště se musíme údolím řeky Oslavy dostat k táboru poblíž vesnice Březník. Tady někde přespíme pod širákem a druhý den přijede náš průvodce a kamarád Petr. V Údolí Divoké Oslavy se nachází asi 15 původních starých srubů, které se dají bez průvodce těžko najít. Chceme jich najít a poznat co nejvíce, projít si nádhernou přírodu a hlavně si odpočnout od všedního života ve městě. V neděli ráno se vydáme zpátky k táboru a autem do Brna.

Kousek od Náměště byla pro nás připravena první překážka: železniční most. Ten jsme museli přejít. Samo o sobě by na tom nic nebylo, ale situaci nám zhoršovaly batohy a strašpytel Staffy. Most pokořen i za projíždějícího vlaku :).

První úseky cesty nebyly moc náročné. Přeci jenom jsme pořád scházeli do údolí, takže pořádné kopce nás teprve čekaly. Pravidelně jsme zastavovali, napili se, zkontrolovali mapu, odpočinuli si a pokračovali.

Asi po dvou hodinách cesty jsme nešťastně opustili červenou stezku a dostali se k řece, kde cesta končila u skály. Museli jsme tedy kolmo nahoru. Lezli jsme skoro po čtyřech a dostali se na Velkopolskou vyhlídku. Taťku štípla vosa do tváře, když jsem před ním nejspíš rozkopl hnízdo.

Z vyhlídky jsme dole v údolí zahlédli jakousi modrou plachtu. Byla to střecha trempské noclehárny. Batohy jsme nechali nahoře a sešli se na ni podívat.

Kdybychom nesešli z turistické cesty a nezabloudili, tak bychom ji neobjevili.

Odhadem jsme zjistili, kde na nacházíme a vydali se zpět na správnou cestu. Cesta se znovu stáčela k řece, přešli jsme policejní tábor U Vlasáka a cestou označenou „jen pro zdatné turisty“ jsme pokračovali po proudu Oslavy. Asi kilometr za táborem jsme rozdělali oheň a ohřáli si oběd. Už jsme značně cítili bolest zad z batohů a bylo potřeba si odpočinout.

Po obědě se s námi cesta nemazlila. Připadal jsem si jako u nějaké divoké řeky v Kanadě. Stezka vedla přes balvany, kořeny, naplavené kmeny stromů, někdy přes vodu a párkrát nám po skalách pomáhaly řetězy. To všechno s těžkým batohem na zádech.

Dokonce jsem musel sundat batoh a vyzvednout Staffyho na skálu, protože na ni nedokázal vyskočit a celkem se toho bál. Společnými silami jsme to bezpečně zvládli. Došli jsme k dalšímu odpočinku na místo zvané Zlatá podkova. V prudké zatáčce, obklopen řekou se nacházel plácek s totemem, ohništěm, pamětním místem se jmény zahynulých. Později jsme se dozvěděli, že to jsou většinou lidé, kteří tragicky zahynuli přímo zde. Pádem ze skály, utonutím či jinou nešťastnou náhodou.

Moc se mi tady líbilo. Je to úžasné místo. Klid, řeka šumí a člověku nezbývá nic jiného, než se s přírodou sjednotit.

Proto jsme sem jeli:

Ze Zlaté podkovy jsme pokračovali dál po červené. Cesta se trošku umoudřila, ale pořád to nebylo na podpadky :D.

Cesta za vodou někdy končí tragicky. Takto skončil nejspíš srnec.

I když jsme neušli moc dálky, terén a těžký batoh se někde musí projevit. Snažil jsem se myslet pozitivně a celkem se mi to i dařilo. Cesta utíká rychleji, když má člověk čistou hlavu a kochá se přírodou.

Po 17. hodině jsme šlapali poslední kilometry. Tábor se nacházel na kopci nad řekou, museli jsme tedy nahoru za červenou šipkou. Zvládli jsme to! Asi 100 metrů před táborem jsem uslyšel dětské hlasy, to bylo znamení, že jdeme správně. Musel jsem dopustit vodu. Víc než 2 litry jsem neunesl, což je šíleně málo. V táboře mi rádi pomohli :).

Chtěli jsme ale spát mimo tábor. Asi kilometr od něj jsme v lese nechali batohy a šli hledat vhodné místo na táboření.

Už jsme to chtěli vzdát, když jsme v dálce zahlédli střechu krmelce! To byla naše výhra, v dálce se totiž hrnuly mraky. A to by bez stanu bylo špatný. Takže jsme se vrátili pro batohy (celkem jsme si takto zašli 3,4 km,) a začali tábořit u krmelce.

Staffy okamžitě usnul únavou a probral se až když jsme začali opíkat špekáčky :D.

Spaní to nebylo idylické, ale únava to nepohodlí rychle nahradila.

Moje obavy o spaní v přírodě se Staffym se naplnily jen z části. Dostat jej na seno nebyl takový problém. Jenže není zvyklý na zvuky lesa a byl z toho vystrašený. Pořád čuchal a nejvíce ho vystrašil štěkající srnec. Usnul asi až 2 hodiny po tom, co jsme ulehli.

Sobota

2. den dobrodružného výletu Údolím Divoké Oslavy

Měli jsme nastavený budík na 6:00. Celkem jsem se vyspal. A vypadalo to, že Staffy jakš takš taky. Překvapivě bylo v noci teplo, spal jsem s jednou nohou ze spacáku :D. Pomalu jsme se probouzeli, když v dálce slyším zvuk motoru. Kouknu skrz trámy v krmelci a vidím, jak k nám přijíždí auto. Staffy si toho taky hned všiml a začal štěkat. Musel jsem ho uklidnit. Mlčky jsme čekali co se bude dít. Auto přijelo až k nám! Cca 5 metrů před krmelec. Vystoupili z něj dva chlapi. Jeden se opřel o auto a zapálil si. Druhý se rozhlížel a spustil: „Ty vole! Ty lidi jsou fakt blázni, takový sucho a voni si dělaj voheň hned pod krmelcem. Já to nechápu. Určitě tady spali nějací trempi.“ A přitom my jsme byli pořád nahoře a všechno to slyšeli! :D. Nechápu jak nás nemohli vidět nebo slyšet. Trvalo asi 15 minut, než od auta odešli. Byli to totiž dřevorubci a odešli několik desítek metrů (pro naše štěstí) dál za křoví, odkud na krmelec nemohli vidět.

Toho jsme okamžitě využili, rychle sbalili spacáky, sházeli batohy dolů a rychle odešli směrem k táboru. Takové adrenalinové ráno jsem dlouho nezažil. Skvělý zážitek.

Před 8 hodinou, když jsme zrovna snídali na poli nedaleko tábora, přijel taťkův kamarád Petr a náš průvodce po okolí Olda se svým psem Bakem (Kanadský vlčák). Se Staffym se skamarádili překvapivě rychle. Z toho jsem měl obavy, takže mě to potěšilo.

Vydali jsme se na cestu. Ve více lidech se šlo hned líp. Bylo o čem mluvit, seznamovali jsme se a ani mě moc nebolely záda ze včerejška. Šlo se dobře. Zanedlouho jsme došli k prvnímu srubu.

Odla je správnej zálesák. Sloužil 13 let v armádě, kde absolvoval několik misí. Dnes pracuje jako soudní patolog. Jako my všichni miluje přírodu, zbraně, zvířata a vůbec je stejná krevní skupina. Jako bývalý voják naprosto rozumí čtení terénu, týmové práci a tak dále. Všimněte si jeho vybavení a všeho co má na sobě, je to zajímavá postavička, co? Rád jsem ho poznal. No a jeho pes Baky se v něm naprosto odráží. Sám si na zádech v postrojku nosí žrádlo. Povahově je naprosto vyrovnaný, veselý, chytrý a vlka byste v něm nehledali dlouho.

Naše cesta musela pokračovat na druhý břeh a nahoru do kopce, kde se nacházelo nejvíce původních srubů.

Řeku jsme všichni přešli po kládě. Až na Staffyho, který k tomu neměl odhodlání. Asi 15 minut jsme se jej snažili přimět z druhého břehu, ale marně. Nakonec jsme pro něj musel přebrodit. A to jsem se v řece pěkně vykoupal :D. Díky Staffy!

Přestávku jsme si udělali u srubu, kde byl Staffy i Baky vyčerpaný. A to si představte, že nenesli batohy jako my :D.

Většinu srubů postavili trempi za dob komunistů. Některé i dřív. Jsou udržované v dobrém stavu. Velkou zásluhu na tom má právě Olda, který se mezi nimi pohybuje celoročně už několik desítek let. Zná to tu jako své boty. Některé sruby jsou otevřené, u jiných je potřeba klíč. Dostali jsme se snad do všech.

Když objevíte takový srub, otevřete jej, do nosu vás okamžitě praští stáří a nostalgie. Na dřevěné palandě si přečtete knihu návštěv, ve které se hromadí vzkazy několika generací, ta atmosféra je nepopsatelná.

Společná fotka u srubu z předchozích dvou fotek (zleva: já se Staffym, můj taťka, náš průvodce Olda se svým psem Bakem a Petr):

Batohy jsme si nechali v maringotce, kde i nejspíš přespíme. S odlehčenými zády jsme mohli perfektně projít, co jsme chtěli.

Došli jsme ke Glorietu, což je kruhovitá stavba, která dříve sloužila k odpočinku s výhledu do údolí řeky. Dřevěný strop se mi líbil. Taky jsem zde našel kešku bez GPS. Mobil jsem si totiž nechal v batohu v maringotce. Vůbec jsem nevěděl, kde má být, ale zkušené oko to poznalo ;).

Staffy se s Bakem proháněli jak puberťáci.

Znovu jsme se dostali do údolí k řece. Tuto cestu bychom s batohy těžko zvládali.

V některých okamžicích jsem měl strach o foťák, toto je jeden z nich:

Okolí tohoto srubu bylo vydlážděno kameny z řeky. Pohádkové.

Došli jsme ke zřícenině Sedleckého hradu, který byl založen asi kolem roku 1380. V jeho blízkosti byly v roce 2003 vybudovány tři kříže, které mají připomínat tragickou událost, která se zde odehrála za posledního majitele hradu. Ten prý podle pověsti před svým odjezdem schoval na neznámém místě svoji ženu a děti, po návratu je však nalezl mrtvé.

Pomalu jsme se vraceli zpátky k místu, kde jsme nechali batohy. Bylo půl páté odpoledne, když jsme narazili na jelení farmu, kde se pásly i laně :). Foceno je to manuálem 135mm.

A toto už je naše noclehárna. Seno dnes vyměníme na měkkou madraci na dvoupatrové posteli. To bude pohodička :).

Po večeři jsme posedávali, povídali o všem možném, hlavně o zbraních, práci s kůží (Petr s ní pracuje) a nebo o psech.

U ohně jsme si po náročném dni odpočinuli.

Nedaleko měly oboru krávy, zašel jsem si je ze zábavy vyfotit manuálem.

Chvilku po setmění jsem šel Staffyho uložit do postele jako miminko. Celé horní patro bylo naše, tak jsem jej tam vysadil, udělal si pelíšek v rohu a usnul. Jak usnul, tak spal až do rána. My jsme poseděli asi do půl 11 u ohně a pak šli spát. Na chuť jsem si udělal brambory v popelu a užíval si poslední noc v přírodě.

Oldapovídal spoustu příhod a případů z armády a patologie. Různé zápletky vražd, neobjasněné případy a tak podobně. Většinu z nich nemůžu ventilovat do světa internetu. Ale určitě si dokážete představit ten pocit, když se dozvíte, že v lesích, kde spíte druhou noc se právě pohybuje vězeň, který před 14ti dny utekl z nedalekého vězení. Přepadl několik chatařů a je ozbrojený. Do dneška jej nechytili. To byl jeden z podložených případů. No a s tím jsem šel spát :).

Neděle

3. den dobrodružného výletu Údolím Divoké Oslavy

V 7 hodin jsem se sám od sebe probudil. Odhrnul jsem záclonku na malým okýnku, kouknu ven a vidím Bakyho, jak leží v lese a čeká na pánečka, než přijde ze záchodu. Krásný důkaz jeho oddanosti. Vstal jsem a šel před maringotku. Taťka s Petrem spali dál.

Nasnídali jsme se, uvařili kávu a za hodinku se vzbudili ostatní. Náš pobyt v divočině se chýlil ke konci. Užívali jsem si poslední chvilky v klidu mimo město.

Jak jde o jídlo, jsou Baky i Staffy úplně stejní . Hlavně se na ten salám nepodívat :D.

Před desátou hodinou jsme se sbalili a pomalu vyrazili do údolí přes řeku a k autům na protější kopec.

Naše poslední společná fotka před odchodem:

V údolí jsme přecházeli přes krásný původní kamenný most přes potok.

Všechna kožená pouzdra má Olda právě od Petra. Krásná práce, že?

Cesta byla někdy náročná i pro Bakyho, který je na takové tůry zvyklý.

V poledne jsme došli k autům. Všichni jsme byli unavení, ale s tím jsme dopředu počítali. To je vedlejší účinek. Hlavní bylo si to maximálně užít, což se nám podařilo.

Rozloučili jsme se s Oldou, který odjel za ženou, Staffy se rozloučil s Bakym a tím naše výprava po Údolí Divoké Oslavy skončila.

Definitivní tečku za výletem jsme udělali posledním ohněm na okraji pole.

Shodli jsme se, že bez Oldy by to nebylo ono. Nepoznali bychom tolik krásných a skrytých míst, ani atmosféra díky jeho historkám by zdaleka nebyla taková. Přijali jsme jeho nabídku na podobný výlet, tentokrát však v zimě za sněhu! Máme se tedy určitě na co těšit :).

Právě jste dočetli můj nejdelší týdeníček s nejvíce fotkami. Určitě to byl jeden z nejhezčích týdnů v tomto roce. Budu na něj dlouho vzpomínat…