18. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (2.5. až 8.5. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Krátce po osmé ranní, probouzím se ve srubu Černá Loď. Na fotky a povídání z předchozích dnů se můžete podívat v 17. týdeníčku.

Vařím kávu a pročítám cancák, novou a pěknou kroniku srubu. Dočítám se, že bouda tady stojí od roku 1985 a poslední dobou zažívá zvýšený zájem návštěvníků. Neupadla v zapomnění 🙂 .

Teď už zpátky do betonové džungle. Jednou se tady zase ukážu.

Cestou ze srubu do Borače na vlak, jsme tiše jako špióni obelstili hlídacího psa na bráně papíren a i s Bučim prošli oploceným areálem. To bylo trošku dobrodrůžo.

Vlak nám ujel o 10 minut, prošli jsme se až do Štěpánovic. Je druhého máje a včelky pilně pracují.

Úterý

Chčije. Venku je nehezky a já musím do Bystrce k chirurgovi a do banku aktivovat novou kreditní kartu.

Poprvé jsem zkusil vyrobit diakritiku k písmu. A překvapivě to šlo. Sice ne rychle, ale písmo už má háčky a čárky 🙂 .

Asi se budu opakovat, ale nesnáším, když se plýtvá nebo zbytečně vyhazuje jídlo. Na celém světě se vyhazuje až jedna třetina produkce jídla. Na druhé straně, stále jedna třetina lidské populace je zasažena nedostatkem jídla. To mně v 21. století nejde do hlavy.

Když jedu v noci kolem Alberta na Veveří, nakouknu do kontejnerů a skoro pokaždé najdu nezávadné jídlo (a nejen to), které je buď po datu spotřeby nebo má poškozený obal. Dnes jsem si odnesl snad kilo sladkých hrušek, květináč meduňky a muškátu. Ještě dnes večer jsem si pochutnal na hruškách na medu se skořicí 🙂 .

Za dumpster diving by se člověk neměl stydět.

Středa

Zase o krůček blíže a za měsíc hurá na sever! Norsko není v EU a po území Schengenu by mi měla stačit občanka. Chci ale předejít případnému nemilému překvapení na letišti, proto ten nový pas, který stejně budu brzy potřebovat na jinou cestu.

Moc se mi líbí nový systém objednávání a vydávání pasů, člověk se může dopředu objednat přes internet a vyhne se tak frontám, ve zvolený čas je prostě na řadě. Pas na deset let stojí 600 Kč a je vystaven do 30 dnů od podání žádosti. Moje otisky prstů jsou už v registru.

Čtvrtek

Snídat vajíčka za svitu sluníčka.

Začátek a konec dne. Jak ten den krásně začal, tak i skončil. Na Dráze bylo zase divoko. Ach, ty čtvrtky.

Pátek

Půlnoční dýchánek u nás na dvorku.

Sobota

Venčení divoké zvěře! Udělali jsme Bučimu radost a domluvili rande s Pralinkou. On ji totiž miluje, stejně jako ona mě 😀 . Pralinka je mlaďoučká fenka křížence. Kolegyně Alex ji občas bere do kanceláře.

 

Robert Vano přece říká „fotka nemusí být ostrá“ 😀

Pralinka, moje láska z kanceláře.

Buči na mě žárlí.

Pralinka je dámička a Buči pěkný voayer, tato fotka mluví za vše.

Zatímco psi našli společnou řeč (alespoň Buči se snažil), my popíjeli pívečko a užívali slunečného dne.

Není nic skvělejšího, když druhý den ráno (čti v poledne) najdete ve foťáku fotky, o kterých nevíte, že jste fotili. Třeba dnes v noci na Dráze.

 Neděle

Jedeme na výlet!

Před dvěma lety jsme v Pouzdřanech na nádraží vystupovali naposledy. Tenkrát se Staffym, dnes s Bučim.

Opuštěný zámeček jsme vynechali a po ledové tříšti u kostela, kterou jsem se marně snažil zahnat kocovinu, jsme zamířili k rybníku. Pramice tu stále kotví.

Bosou nohou (já i Buči) kráčíme z pouzdřanského rybníka k Novým Mlýnům. Kapři se tu hlasitě mrcasí, až se hladina vlní.

Původně jsem chtěl půjčit loď a dopravit se na ostrůvek s kostelem na prostřední nádrži. Bohužel, vstup na ostrůvek je přísně zakázán a vůbec plavit se po prostřední nádrži také. Tak jsem raději nepokoušel osud a vydal se suchou nohou a kostelík sledoval podél pobřeží. Třeba jednou v zimě zamrzne přehrada natolik, aby se dalo dojít až k němu 🙂 .

Krásnou asfaltkou, kterou jsem jel minulý rok na kole do Vídně, přes aquapark, jsme dorazili do Pasohlávek, kde jsme poseděli na zahrádce penzionu Kometa a osvěžili se Kofolou.

Další kilometr po silnici, přes benzínku, přešli jsme dálnici vedoucí do Mikulova a obešli rybník Vrkoč, na kterém se na chvíli objevily kapky deště.

Na chvíli jsme se ztratili. Zdánlivě správnou cestu jsme objevili podél Hornoleského náhonu, který jsme bez újmy překročili po ztrouchnivělém mostku.

 

Jírovcová alej nás dovedla k mostu přes řeku Jihlavu. Tentokrát jsme řeku nepřekročili a zůstali na jejím pravém břehu.

Baví mě objevoval opuštěné stavení. Takřka na každé cestě nějaké najdu a prozkoumám. Hádám, že tato opuštěná a otevřená budova dřív sloužila jako útulna pro lesníky. Jako nouzový nocleh by posloužila skvěle. My ale neseme stan, který chci alespoň jednou postavit před cestou do Norska. Mám ho totiž půjčený od táty.

Dlouho jsme hledali, prodírali se kopřivami a vysokým rákosím, než jsme našli krásné místo a rozbili tábor. Stal byl postavený do pěti minut.

Netuším, kde jsme, ale je to tu boží. Padla tma, oheň praská, opékáme špekáčky a popíjíme Kozla (klasicky). O dřevo naštěstí není nouze, lesníci se činili.

Teď už jenom vymyslet, jak se do stanu pro jednu osobu, vlezeme dva, se psem a velkými batohy 😀 .